IPB – Lev, který otřásl bankovním systémem

Byla Investiční a poštovní banka tunelem století nebo obětí nenávisti politiků a České národní banky? Největší krach v historii českého bankovnictví dodnes obestírá řada nejasností. Byla to koneckonců jediná banka, kterou v rámci “kroku centrální banky” obsadilo maskované komando Útvaru rychlého nasazení, jehož úkolem bylo dostat vedení banky z budovy centrály a nastolit vládu nuceného správce. O nutnosti tohoto kroku se dodnes vedou dohady.^[1]

Dědictví po IPB je stále živé a s ní spojené soudní spory pokračují dodnes, sedmnáct let po uvalení nucené správy.

Jak to všechno začalo

Investiční banka vznikla záhy po převratu jako pohrobek bývalé Státní banky československé (SBČS), stejně jako například Komerční banka nebo Česká spořitelna. Podle prvního ředitele banky Miroslava Tučka byla v nemilosti hned od začátku: “První zpráva byla, že se máme vystěhovat z budovy Státní banky v Praze Na Příkopě. Dali nám k dispozici pronájem jednoho patra v budově na Václavském náměstí č. 19. V tom už se odráželo, že jako Investiční banka nebudeme nic dělat.” Opak se ukázal býti pravdou. Banka začala úvěrovat malé a střední podniky a budovala retailovou síť. A také měla blízko k politice. Financovala Deník Telegraf či noviny Občanské demokratické strany.

Tuček rezignoval po dvou letech, k lednu 1992. Podle vlastních slov proto, že po autonehodě a otřesu mozku usoudil, že pro něj i pro banku bude lepší, když opustí výkonnou funkci a bude pouze v dozorčí radě. Podle jiných názorů však odešel právě kvůli své “nadměrné” aktivitě. Centrální bance, respektive jejímu prvnímu porevolučnímu guvernérovi Josefu Tošovskému se Tučkovy aktivity, především především jeho zasloužení se o vznik Prvního investičního fondu a První investiční akciové společnosti, vůbec nezamlouvaly. Už tehdy, v roce 1992, prý zvažoval uvalení nucené správy. S návrhem u tehdejšího ministra financí Václava Klause ovšem neuspěl. U ODS měla banka neotřesitelnou pozici a její konec nepřipadal v úvahu.^[2]

Fronta lidí před IPB v den uvalení nucené správy. (16. června 2000) | Zdroj: idnes.cz

I z pozice dozorčí rady, na níž rezignoval pár dní před uvalením nucené správy, měl Tuček na chod banky významný vliv. Podle mnohých to byl právě tento doyen českého bankovnictví, kdo se zasadil o pozdější složitou strukturu banky. Cílem bylo samozřejmě jednodušší vyvedení pochybných aktiv. V dozorčí radě setrval do konce května roku 2000.

Odchod 16 dní před uvalením nucené správy později svým studentům na Vysoké škole ekonomické vysvětloval slovy jako “umění včas odejít”. Nepopiratelné je, že ČSOB banka, která v roce 2000 v rámci “řešení” problému převzala aktiva IPB, na Tučka podala trestní oznámení kvůli odstupnému ve výši 1,2 miliónu korun za prokázané služby. Po čtyřech letech a mnoha soudech vyhrála.^[3]

Jiří Tesař (zleva) a Libor Procházka - Nový generální ředitel IPB Jiří Tesař a jeho náměstek Libor Procházka — Nový generální ředitel IPB Jiří Tesař (zleva) a jeho náměstek Libor Procházka | Zdroj: idnes.cz

Novým ředitelem banky se stal bývalý člen sociální demokracie Jiří Tesař, kterého nominoval Tuček. Druhým mužem banky se stal Libor Procházka, původně bankéř ze Státní banky Československé, který posléze sehraje rozhodující úlohu v konstrukci zvláštních obchodů, jež přispějí k pádu IPB.

První úkol na sebe nedal dlouho čekat. Poštovní banka zřízená Českou poštou potřebovala kapitálovou injekci, kterou jí stát, resp. Pošta, odmítla poskytnout. V roce 1993 proto došlo ke sloučení s Investiční bankou. Lev na straně financí, jak se Investiční a poštovní banka prezentovala v reklamě, vstoupil na trh. Díky tehdy největší pobočkové síti (banka na každé poště) získala množství retailových klientů. A díky spřízněnosti vlastního vedení banky s politikou se IPB záhy stala tím, kdo financoval velkou část tuzemského průmyslu.

V roce 1993 kromě sloučení IPB došlo ještě k jedné zásadní věci, která výrazně ovlivnila život banky. V bance, která vznikla vyčleněním ze SBČS, doposud držel většinový akciový podíl stát reprezentovaný Fondem národního majetku. Zbytek šel do kuponové privatizace. Po sloučení IPB bylo potřeba navýšit základní kapitál. Fond se navýšení odmítl zúčastnit, čímž stát ztratil majoritu a tím pádem i vliv na chod banky. Po zhodnocení s odstupem mnoha let nutno dodat, že na chod IPB, stejně jako na řadu jiných zprivatizovaných podniků, Fond národního majetku stejně nikdy reálný vliv neměl. Proč ale tehdy odmítl navýšit kapitál, není dodnes jasné.^[4]

Rozkvět a pád

Strmý vzestup IPB mohla zastavit pouze centrální banka. Ne, že by se o to nesnažila. V roce 1997, záhy po měnové krizi (po níž následovala i krize politická) ČNB vydala pravidla, podle nichž banky musely vytvářet opravné položky k cenným papírům v portfoliu v případě, kdy cena těchto papírů klesne pod pořizovací hodnotu.

Pro IPB bylo toto opatření likvidační, protože díky své expanzi měla v portfoliu cenné papíry velké části tuzemského průmyslu. Na rozdíl od majoritně státem vlastněných bank také nemohla čekat záchranu ze státního rozpočtu. Tehdy se začala psát jedna z nejpodivuhodnějších kapitol českého bankovnictví.

IPB tehdy mohla vytvářet opravné položky (což by ji pravděpodobně položilo o pár let dřív), nebo musela vymyslet vlastní strategii. A právě to se jí podařilo. Tehdy vznikla celá struktura tzv. Kajmanských fondů, kam banka vyvedla svoje cenné papíry. Tím se zbavila povinnosti vytvářet opravné položky z celé šíře cenných papírů, ohodnocovala se pouze cena fondů a to podle expertního odhadu znalce. Kajmanské fondy po pádu IPB zaměstnaly celá oddělení hospodářské kriminálky. Nutno poznamenat, že to byla poměrně marná práce, co se týče vydobytí peněz zpět a prokázání trestní odpovědnosti „geniálních bankéřů.“

Strukturu kajmanských fondů podle profesora Tučka bance poradili zahraniční bankéři.^[5] Podle jiných stál za celou sítí právě Tuček s Tesařem a Procházkou. Ještě před tím, než se banka rozhodla založit si strukturu fondů v daňovém ráji, se v IPB vyskytl další poradce, právník Věslav Nemeth, který se s bankou dohodl na spolupráci. Na základě předložené smlouvy (ta byla v následných nekonečných sporech klíčová) Nemeth zrealizoval plán s názvem “Projekt snížení portfolia klasifikovaných aktivit českých bank a jeho využití ve finančních a průmyslových institucích”. Tedy vyvedení nekvalitních úvěrů. IPB se ale nakonec rozhodla pro Kajmany a Nemethovi nezaplatila. Tzv. Nemethovy pohledávky nicméně dál žily svým životem a jak se posléze ukázalo, dokázaly fakticky oddlužit mnoho českých firem s dluhy u IPB.^[6]

Ředitel Nomura Europe Randall Dillard a ministr financí Ivan Pilip (ODS) podepisují smlouvu o prodeji podílu v IPB. (8. března 1998) | Zdroj: idnes.cz

Ani Kajmany, ani optimalizace auditorských zpráv (IPB měla čím dál větší problém získat razítko “bez výhrad”), nedokázaly skrýt, že na tom banka není dobře. Zhruba stejně jako česká ekonomika po měnové krizi. Tehdy se na scéně objevil Randall Dillard, investiční bankéř a šéf akvizic japonské banky Nomura. Pro politiky, kteří tehdy žili pádem vlády Václava Klause, byla nabídka Nomury na odkoupení státního minoritního podílu akcií IPB záchranou. Bohužel se pak ukázalo, že Nomura není strategický, ale finanční investor a že IPB nekupuje přímo japonská banka, ale že její akcie vlastní dceřiná firma Nomury Saluka Investments B.V, na kterou se vztahují přísné dohody o ochraně investic.^[7] Pojistkou Nomury za investici do ztrátové banky pak byly akcie českých pivovarů, které získala za sedm miliard korun (na tyto peníze získala půjčku od IPB a později tuto půjčku splatila již bezcennými akciemi IPB). Později Nomura prodala “České pivo” jihoafrické pivovarnické společnosti SAB za 24 miliard korun, čímž spustila nekonečnou sérii soudních sporů.^[8]

O několik let později se proto ukázalo, že “záchrana” Nomurou vyšla stát dráž, než kdyby banku zasanovala.^[9]

Když lev umírá

13. června 2000, tři dny před uvalením nucené správy měly domácnosti a firmy u IPB dle vzpomínek Miroslava Tučka vklady ve výši asi 225 miliard korun. Jiné zdroje zmiňují úspory ve výši 140 miliard korun.^[10] Podle zprávy auditora bance ovšem chybělo 20-64 miliard korun (podle toho, jak kdo oceňoval rezervy) a potřebovala další injekci kapitálu. Procházka s Tesařem prý vyjednávali vstup konsorcia Allianz-Unicredito.^[11]

Centrální banka ovšem dospěla k závěru, že si situace v IPB žádá okamžité řešení. V pátek 16. června 2000 uvalila na IPB nucenou správu.^[12] Po nekonečném víkendovém jednání vedení centrální banky a ministerstva financí se veřejnost dozvěděla, že IPB se jako podnik (čistá aktiva) stane součástí ČSOB, a to sice za jednu korunu a s plnou garancí státu.^[13] Nekvalitní úvěry včetně akcií v tzv. Kajmanských strukturách postupně přebírala Česká konsolidační agentura.^[14]

“Záchranou” IPB do rukou ČSOB začala nekonečná série soudních sporů. ČSOB postupně zažalovala stát, ČNB, bývalé manažery IPB i Věslava Nemetha, respektive platnost jeho směnek. Stát se soudil s Nomurou a opačně. Skupina drobných akcionářů chtěla soudně zneplatnit uvalení nucené správy. A nástupnická pravicová vláda se rozhodla, že bude žalovat vládu Miloše Zemana, která souhlasila s uvalením nucené správy.

Demontáž loga IPB z budovy na Senovážném náměstí v Praze. (14. února 2001) | Zdroj: euro.cz

Po mnoha letech soudy zprostily exmanažery IPB viny.^[15] Žaloba na vládu Miloše Zemana se odložila.^[16] Spory mezi Nomurou, která v arbitráži chtěla 40 miliard korun a státem, který po Nomuře požadoval 111 miliard, skončily smírem. Ten ministerstvo financí stál 3,6 miliardy korun, což bylo považováno za úspěch.^[17] Žaloby ČSOB versus stát o garance vyhrála banka. Podle mínění exministra financí Miroslava Kalouska stát, respektive daňoví poplatníci, absolutní garancí za IPB prodělali 34 miliard korun.^[18] Žalobu mezi ČSOB a ČNB o poplatky za arbitráž vyhrála ČSOB v roce 2017, sedmnáct let po uvalení nucené správy.^[19] Spor o záruky mezi ČNB a ČSOB ve výši 20 miliard pokračují dodnes.^[20]

Pád IPB je nejdražším krachem v českém bankovnictví. Ani sedmnáct let poté není vše uzavřené. Jisté jsou pouze dvě věci: ČSOB se dostala ke kvalitním aktivům skoro zdarma a mohla se zařadit mezi největší banky na českém trhu. Stát dohodou s ČSOB o “neomezených garancích” prokázal naprostou neschopnost chránit peníze daňových poplatníků.

^[1] http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/027schuz/s027137.htm

^[2] https://www.cdk.cz/bankovnictvi-devadesatych-let-kauza-ipb; dále https://www.euro.cz/archiv/banker-divokeho-vychodu-1028669

^[3] https://www.mesec.cz/tiskove-zpravy/kauza-ipb-nejvyssi-soud-potvrdil-nemravnost/

^[4] https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Investičn%C3%AD_a_poštovn%C3%AD_banka; dále https://www.cdk.cz/bankovnictvi-devadesatych-let-kauza-ipb

^[5] https://www.cdk.cz/bankovnictvi-devadesatych-let-kauza-ipb

^[6]https://ekonomika.idnes.cz/ipb-kauza-nemeth-02e-/ekonomika.aspx?c=A060404_183427_ekonomika_maf; dále http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1022

^[7] https://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2011/cl_11_110121.html

^[8] https://www.lidovky.cz/kauza-ceske-pivo-skoncila-nikdo-nebyl-odsouzen-flb-/zpravy-domov.aspx?c=A090717_190106_ln_domov_mev

^[9] https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Investičn%C3%AD_a_poštovn%C3%AD_banka; dále https://books.google.com/books?id=2TQlGPsh_60C&pg=PA175&lpg=PA175&dq=randall+dillard+ipb&source=bl&ots=e9JcHosajN&sig=LfODJP20zMJ5ef-Kkudvfo0ABEw&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwiI2YH7xYbXAhXLgFQKHVEUB8MQ6AEIKDAB#v=onepage&q=randall%20dillard%20ipb&f=false

^[10] https://www.euro.cz/archiv/banker-divokeho-vychodu-1028669#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink; dále https://www.cdk.cz/bankovnictvi-devadesatych-let-kauza-ipb

^[11] https://www.euro.cz/archiv/banker-divokeho-vychodu-1028669#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink

^[12] https://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/tiskove_zpravy_cnb/2000/59.html