Nerušit, vládneme aneb jak si Zeman s Klausem rozdělili moc a státní majetek

Kdo si dnes pamatuje korunu jako kotvu české ekonomiky? Připadala by dnes někomu 15 procentní úroková sazba za hypotéku jako “výhodná”? A co třeba Radžív Sinha z Mauricia a Maďar Lájos Bács, neexistující sponzoři ODS, žijí dodnes alespoň ve vzpomínkách? Nebo co třeba Sarajevo? Místo vzniku první světové války, ale také město, na které někdejší šéf ODS a exprezident Václav Klaus s láskou zrovna nevzpomíná.

Tato “dávno zapomenutá” historie se vrací do politické přítomnosti jako bumerang. Vyústila totiž v roce 1998 v podpis tzv. Opoziční smlouvy, oficiálně Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice mezi ČSSD a ODS. Šlo o do té doby (a zatím nikdy potom) nevídaný kontrakt mezi dvěma hlavními soupeřícími opozičními stranami ODS a ČSSD o neútočení. ODS se v ní zavázala, že nevyvolá ve Sněmovně hlasování o nedůvěře menšinové vlády. Strany si jejím uzavřením fakticky rozdělily vládu nad Českem. “Jen” místo tradiční německé či rakouské velké koalice zvolily netradiční smlouvu o spolupráci, kterou dodnes její protagonisté, Václav Klaus a Miloš Zeman, hájí stejně vehementně, jako ji kritizují její odpůrci.

Podle Miloše Zemana pak ten, kdo „bude tvrdit, že jde o zjevnou nebo skrytou koalici, pak lze s úspěchem pochybovat o jeho inteligenci.”

„Není koaliční smlouvou, jde o vykolíkování hřiště a stanovení pravidel hry pro srozumitelný politický dialog,“ tvrdil tehdy Václav Klaus, byť před volbami a podpisem jakoukoliv spolupráci se sociální demokracií naprosto vyloučil. Podle Miloše Zemana pak ten, kdo „bude tvrdit, že jde o zjevnou nebo skrytou koalici, pak lze s úspěchem pochybovat o jeho inteligenci.”[1] Opoziční smlouva přinesla “klid na práci”. Výrazně ale zhoršila vnímání politiky i samotnou politickou kulturu.

 

Jak to všechno začalo

Vláda, která vzešla z voleb roku 1996, byla menšinová a jen těžko hledala podporu ve Sněmovně. Volby sice tehdy vyhrála ODS, vládu však musela sestavit s lidovci a Občanskou demokratickou aliancí (ODA). Vzájemné vztahy uvnitř koalice byly napjaté. Lidovci se vymezovali proti přepjatému liberalismu. ODA chtěla větší podíl na moci, než jí měl podle ODS náležet.

Do toho rostly problémy uvnitř ODS. Strana od roku 1996 čelila skandálu s tajným kontem a neexistujícími sponzory Radžívem Sinhou z Mauricia a Maďarem Lájosem Bácsem. Sponzorství nakonec přiznal Milan Šrajber, bývalý vrcholový tenista a podnikatel, který se podílel na privatizaci Třineckých železáren. Nejasnosti kolem financování strany vedly k odchodu jejího spoluzakladatele, ministra zahraničí a místopředsedy ODS Josefa Zieleniece. Politická krize vyvrcholila v listopadu 1997 tzv. Sarajevským atentátem. Dva členové ODS, Jiří Ruml a Ivan Pilip, tehdy prostřednictvím novinářů vyzvali Václava Klause, tehdejšího předsedu ODS, k odstoupení z funkce. Cílem bylo odstranit Klause z politiky úplně.[2]

Pilip a Ruml, Sarajevsky atentat, Vaclav Klaus, opozicni smlouva

Tehdejší členové ODS Jiří Ruml a Ivan Pilip vyzvali Václava Klause k odstoupení z funkce předsedy ODS. | Zdroj: idnes.cz

Souběžně s politickou krizí přišla i krize ekonomická. Proces privatizace skončil, transformace českou cestou přinesla nové vlastníky, nikoliv však nové peníze. Někdejší giganty – Poldi Kladno, Škodu Plzeň či Tatru musel i s novými vlastníky, tzv. kapitány českého průmyslu, zachraňovat stát. Kvůli neschopnosti splácet úvěry se do problémů dostaly banky. Nezaměstnanost sice byla nízká, to samé platilo ale i pro poptávku po českém zboží. Schodek zahraničního obchodu dosáhl rekordních 160 miliard korun. Rostl tlak na oslabení kurzu koruny, která byla tehdy pevně navázána na koš měn dolar/německá marka. Krize vyvrcholila na jaře 1997, kdy centrální banka vzdala obranu pevného kurzu a nechala korunu volně plavat. Ta okamžitě oslabila. Výsledkem byl růst inflace a hlavně prudké navýšení úrokových sazeb. Vláda byla donucena přijmout tzv. balíčky, které svoji restriktivní povahou situaci dál zhoršily.[3]

Premiér Václav Klaus podal demisi vlády 30. listopadu 1997, dva dny po vystoupení Rumla s Pilipem. Vládu vzešlou z voleb nahradila na začátku roku 1998 úřednická vláda. Tehdejší prezident Václav Havel povolal do jejího čela svého přítele, tehdejšího guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Klaus, který v prosinci 1997 uhájil předsednictví ODS, se od úřednické vlády jednoznačně distancoval. Ivan Pilip a další tři členové ODS (Jan Černý, Michal Lobkowicz a Stanislav Volák), posléze vystoupili z ODS a založili Unii Svobody.[4]

Havel, Tošovský, vláda, prezident, premier

Prezident Václav Havel a předseda vlády Josef Tošovský | Zdroj: ceskatelevize.cz

Řádné volby v roce 1998 vyhrála ČSSD v čele s Milošem Zemanem. Druhou nejsilnější stranou byla ODS pod vedením Václava Klause. Sociální demokracie sice vyhrála, nebyla však schopná sestavit koaliční vládu. Šanci sestavit vládu posléze dostala i ODS. A neuspěla.

Miloš Zeman nakonec po dohodě se svým rivalem Václavem Klausem sestavil menšinovou vládu. Podpis opoziční smlouvy ODS – ČSSD poskytl sociálním demokratům “klid na práci” a  Václavu Klausovi křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Kromě vzájemných sympatií měla smlouva dva racionální důvody: za prvé vyšachovala ze hry malé strany (včetně nenáviděné Unie Svobody), které se snažily v rámci volebních koalic získat větší podíl moci, než by podle mínění obou velkých stran odpovídal jejich výsledku ve volbách. A za druhé se její pomocí strany snažily vymanit z ideového i politického vlivu prezidenta Václava Havla. Vztah Václava Klause a Miloše Zemana s Václavem Havlem byl dlouhodobě chladný a úřednická vláda Josefa Tošovského jej ještě zhoršila.

„Smlouva je založena na tom, že poslanci ODS po čtyři roky nevysloví nedůvěru vládě sociální demokracie, ať bude dělat cokoliv. Jde o popření principu politické soutěže, je to zaměřené proti demokratickému vývoji,” prohlásil tehdy o smlouvě předseda Unie svobody a odpadlík ODS Jiří Ruml.

Skutečnou opozici po podepsání opoziční smlouvy tvořily malé parlamentní strany, které ale proti tandemu ODS-ČSSD neměly žádnou šanci prosadit svoje návrhy. „Smlouva je založena na tom, že poslanci ODS po čtyři roky nevysloví nedůvěru vládě sociální demokracie, ať bude dělat cokoliv. Jde o popření principu politické soutěže, je to zaměřené proti demokratickému vývoji,” prohlásil tehdy o smlouvě předseda Unie svobody a odpadlík ODS Jiří Ruml.[5]

Vláda sebevrahů, jak ji nazýval její předseda Miloš Zeman, ukončila ekonomickou transformaci českou cestou, prodala banky zahraničním vlastníkům a začala ve velkém lákat zahraniční investory pomocí daňových prázdnin a dalších pobídek. Období, na které Zeman i Klaus s oblibou vzpomínají jako na čas stability a růstu, ovšem veřejnost vnímala jinak.[6]

Rok 1999 byl ve znamení protestů. Po tzv. Dřevíčské výzvě, která se věnovala neřešeným ekonomickým problémům, přišla iniciativa Impuls99. Jejími nejznámějšími mluvčími byli  Tomáš Halík a Jiří Pehe a na rozdíl od předcházející výzvy šlo o kritiku tehdejší politické kultury. Koncem roku pak přišla největší akce „Děkujeme, odejděte,“ v níž bývalí studentští vůdci revoluce 1989 vyzvali vládu k demisi. Do konce roku ji podepsalo na dvě stě tisíc lidí.[7]

Děkujeme odejděte, opoziční smlouva, ODS, ČSSD, Klaus, Zeman

Demonstrace “Děkujeme, odejděte” na Václavské náměstí v roce 1999. | Zdroj: irozhlas.cz

 

Toleranční patent

Změna politické kultury skutečně přišla. Ovšem jinak, než si kdokoliv představoval. V roce 2000 ODS a ČSSD podepsaly dodatek k opoziční smlouvě, tzv. Toleranční patent. V něm se kromě způsobu přijímání rozpočtu strany dohodly na změnách volebního systému. Cílem bylo posílit stabilitu politického systému, tedy de facto omezit vliv malých stran. Obě strany dokázaly prosadit v Parlamentu zákon, který nově vyměřoval podmínky pro vstup do Poslanecké sněmovny po volbách.

Exprezident Václav Havel změnu volebního zákona napadl u Ústavního soudu. Ten mu dal ve většině za pravdu: změny porušovaly Ústavu. Jediné, co nakonec prošlo, byly limity, za jakých se mohou po volbách dostat do Sněmovny koalice dvou, tří a více stran.[8]

Menšinová vláda Miloše Zemana stihla spustit Jadernou elektrárnu Temelín. Prodala také státní podíl v Mostecké uhelné společnosti, tuto transakci dodnes vyšetřuje policie. Pochybnosti doprovázejí i vyrovnání ruského dluhu, ze kterého do Prahy dorazila slabá čtvrtina. Vláda také uzavřela první kontrakt typu ppp (public private partnership) na stavbu dálnice D47. Kontrakt za 200 miliard korun dostala bez výběrového řízení firma Housing & Construction. Projekt nakonec ukončila následující vláda: po zaplacení 600 milionů korun odstupného. Podezření z korupce doprovázel i chystaný nákup stíhaček Gripen. Obchod nakonec neprošel Sněmovnou.[9]

Volby v roce 2002 vyhrála opět ČSSD. Vedl ji Vladimír Špidla, který posléze sestavil koaliční vládu s lidovci a Unií svobody-DEU. Opoziční smlouvu opakovat nehodlal: podle něj splnila svůj cíl a nově je třeba začít s čistým stolem.

Opoziční smlouva představovala naprosto ojedinělý způsob vládnutí, svým způsobem se ale jednalo o koalici, byť její aktéři tento očividný fakt stále popírají. Vedlejším efektem opoziční smlouvy byl nárůst korupce. Obě strany si rozdělily nejen výkonnou moc, ale také místa v dozorčí radách státních podniků a místa v klíčových státních úřadech. S jejími důsledky se potýkáme dodnes, nejen v oblasti zdlouhavého šetření finančních kauz. Ale i v politice, kde se v současné době připravuje nová menšinová vláda, která bude potřebovat podporu opozice. Třeba prostřednictvím opoziční smlouvy č. 2.

 


[1] http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/jak-si-zeman-a-klaus-rozdelili-cesko-pred-19-lety-vznikla-opozicni-smlouva–1760351

[2] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1432352-tzv-sarajevsky-atentat-odstartoval-zatim-nejvetsi-politickou-krizi-v-cr; dále http://www.e-polis.cz/clanek/opozicni-smlouva-vznik-trvani-a-jeji-vliv-na-politicky-system-a-obcanskou-spolecnost-v-ceske-republice.html

[3] https://www.cnb.cz/cs/menova_politika/mp_nastroje/tabulka1997.html; dále http://slideplayer.cz/slide/3779952/; http://www.ceskyrozhled.cz/2013/05/kdo-zlikvidoval-podnikatelskeho-tygra-poldi-kladno.html

[4] https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Vláda_Josefa_Tošovského

[5] http://www.e-polis.cz/clanek/opozicni-smlouva-vznik-trvani-a-jeji-vliv-na-politicky-system-a-obcanskou-spolecnost-v-ceske-republice.html; dále http://ceskapozice.lidovky.cz/opozicni-smlouva-zemanovy-myty-polopravdy-a-lzi-fbh-/tema.aspx?c=A130120_235219_pozice_92044

[6] https://archiv.ihned.cz/c1-956348-je-to-vlada-sebevrahu-tvrdi-zeman; dále https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Vláda_Miloše_Zemana

[7] https://ekonomika.idnes.cz/ekonomicti-experti-predstavili-plany-na-oziveni-ekonomiky-p4b-/ekonomika.aspx?c=990324_103647_ekonomika_jjx; dále https://zpravy.idnes.cz/impuls-99-je-nespokojen-s-politickou-urovni-v-zemi-fva-/domaci.aspx?c=990723_131413_domaci_lsd; https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Děkujeme,_odejděte!

[8] https://zpravy.idnes.cz/havel-vyhral-spor-o-volebni-zakon-dl2-/domaci.aspx?c=A010123_224023_domaci_bac

[9] http://ceskapozice.lidovky.cz/opozicni-smlouva-zemanovy-myty-polopravdy-a-lzi-fbh-/tema.aspx?c=A130120_235219_pozice_92044

Leave a Reply

%d bloggers like this: