Síla výročí

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tanky a obrněné transportéry s bílými invazními pruhy silou ukončily tzv. pražské jaro.

Toto úterý tomu bude padesát let od osudné noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy zde byly potlačeny poslední prozápadní tendence a Československo bylo napevno připoutáno k východnímu bloku na více než dvacet let. Jde o milník naší historie, který v nás zanechal hlubokou ránu. Celý československý národ byl opět sražen na kolena, ponechán napospas Východu, zatímco Západ přihlížel. Třicet let od Mnichovské dohody.

Pražské jaro nebylo dlouhým obdobím, přesto velmi významným právě proto, že po dlouhé době spustilo vlnu naděje. Na přelomu let 1967 a 1968 se začal uvolňovat komunistický režim v ČSR, přicházely reformy a počal proces demokratizace. Byl schválen Akční plán KSČ, který například zvýšil svobodu tisku a ekonomiku přesměroval na spotřební zboží a podnikatele. Mluvilo se o tzv. “socialismu s lidskou tváří” a jeho symbolem se stal Alexander Dubček, tehdejší první tajemník ÚV KSČ.

V noci na 21. srpna 1968 vstoupila vojska pěti států Varšavské smlouvy na území Československa v čele se Sovětským svazem. Ještě před samotnou okupací došlo k předání tzv. “Zvacího dopisu”. V něm několik někdejších politiků vyzývá Brežněva k potlačení údajné kontrarevoluce v Českoslovenku všemi prostředky. Tento dopis se stal záminkou k srpnové invazi. Sovětskou okupací začala doba normalizace a poslední sovětská vojska opustila území dnešní České a Slovenské republiky až v roce 1991.

Kdy jindy by česká společnost potřebovala ujistit, že naši političtí zástupci stojí stále na stejné straně, na které stáli lidé, kteří protestovali proti okupaci. Naši politici se stále odkazují na nejdemokratičtější ikony naší historie – Masaryka a Havla. A přesto stále více vidíme, jak se otáčejí k východu. Ano. Právě teď je ta doba, kdy potřebujeme silného státníka, který v nás rozdmýchá alespoň takovou naději, jakou pociťovali Čechoslováci při pražském jaru. Takového státníka, který to, že mu leží na srdci blaho českého národa, nepotvrdí jen slovy, ale i činy.

Pane Zemane, vy jste nám dokázal, že si post, který před vámi nosil Masaryk, opravdu nezasloužíte.

Nečinnost a flegmatismus, to jsou přívlastky, které jsou s námi spojovány. Jsme malým státečkem mezi Západem, který zradil a Východem, který bohužel také zradil. Nejsme ani bojovný národ, jako Němci. Nejsme národ, který si svou dominanci potřebuje dokazovat novým územím, jako Rusové či Brité. Nejsme národ, který potřebuje ovládat druhé. Nejsme národ, který se potřebuje pasovat do role “zachránce světa”, jako Američané. Jsme národ, který je zde pro národ. Jsme holubičky, které věří, že ostatní budou také hodní. A když nejsou, lekneme se a doufáme v pomoc okolí. Každá chvíle, kdy nám ti, kteří pomoc slíbili, nepomohou, v nás zanechá hluboký šrám. Takový šrám se léčí po generace. Protože stále věříme v dobré úmysly ostatních. Když nám svět ukáže záda, my nerozumíme proč. Jsme jako malé dítě, které se poprvé potká se šikanátorem. Nerozumí, proč mu právě sebral jeho hračku a stčil ho do bláta. A tehdy vzniká vztek. Vztek, který ale Češi neumí správně vyjádřit. Neumí s ním pracovat, protože Čech vztek nečeká.

Leave a Reply

%d bloggers like this: