Tvrdohlavý boj za demokracii

Milada Horáková, výročí

Dnes je tomu 69 let od zatčení Milady Horákové. Její příběh a především jeho tragický konec zná většina Čechů i Slováků. Jejímu zatčení předcházel dlouhý boj za demokratické poměry v Československu začínající již v meziválečném období.

Milada se narodila v Praze Čeňkovi Královi, velkému zastánci T. G. Masaryka, který na ni měl v tomto směru velký vliv. Odkaz Masaryka a Beneše dokonce Horáková zmínila při svém posledním projevu v rámci zinscenovaného komunistického procesu v roce 1950.
Již na gymnáziu se zajímala o politiku. Z něj byla dokonce vyloučena za účast na protiválečných demonstracích v roce 1918. Později odmaturovala na jiném gymnáziu a v roce 1936 promovala na Právnické fakultě na Univerzitě Karlově.
Po studiích se vdala za Bohuslava Horáka, který byl redaktorem, pozdeji programovým ředitelem, Československého rozhlasu a roku 1933 se jim narodila dcera Jana.
Za první republiky začala být politicky aktivní. Od roku 1929 byla členkou ČSNS (České strany národně sociální). Těžiště její činnosti se však soustředilo v ŽNR (Ženská národní rada). V rámci svého působení se zasazovala o zrovnoprávnění žen v legislativě, sociální spravedlnost, lepší sociální péči a zabezpečení. I díky tomu bývá označována za jednu z nejvýznamnějších feministek Československa. Milada mimo češtinu mluvila anglicky, francouzsky a německy. V tomto období také cestovala do Británie, Francie a SSSR. I díky těmto cestám neměla iluze o bolševickém Rusku, ale ani o západních zemích.
Na začátku druhé světové války musela Horáková odejít ze zaměstnání. V rámci ŽNR organizovala sociální pomoc. Zapojila se do odbojové organizace. Zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace a další. 2. srpna 1940 byla spolu s manželem zatčena, avšak pouze za práci v ŽNR. Již zde ukázala svou nezlomnou vůli. Byla vyslýchána a bita, avšak bez úspěchu. Více informací nepodala. Roku 1944 proběhl soud v Drážďanech, kde se Horáková sama hájila v němčině. Prokurátor zde navrhoval trest smrti, ten se nakonec změnil na osm let káznice. Do konce války byla v mnoha vězeních včetně Pankráce, Malé pevnosti v Terezíně či v Aichachu u Mnichova. Zde byla v dubnu 1945 osvobozena americkou armádou.
Doma v Praze se Horáková shledala se svou dcerou Janou a manželem Bohuslavem, který přežil pochod smrti. Poté, co na Miladu apeloval mimo jiné i prezident Beneš, přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění a vstoupila do obnovené strany ČSNS. Také se stala předsedkyní ŽNR, po válce přejmenované na Radu československých žen. V roce 1946 potvrdila svůj post poslankyně ve volbách do Národního shromáždění. V té době kritizovala mimo jiné činnost poválečných lidových soudů či odmítnutí Marshallova plánu.
Jaro 1948 bylo pro Miladu, stejně jako pro zbytek československého národa, kritické. Snažila se o boj s komunisty, prosadila usnesení, že RČŽ nevstoupí do Ústředního akčního výboru. Den na to byla však vyloučena z vedení a RČŽ převzali komunisté. Následně byla vyloučena ze všech dalších svých veřejných funkcí. Začátkem března 1948 se demonstrativně vzdala svého poslaneckého mandátu. Po komunistickém převratu se dále zasazovala o protikomunistický boj, udržovala kontakty s exilovými politiky a pomáhala lidem usilujícím o emigraci. I díky těmto aktivitám se Horáková dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž byla ve své kanceláři dne 27. září 1949 zatčena.
Zinscenovaný politický proces, v rámci kterého zatkli Horákovou, nebyl jediným. Podobné procesy začaly již před rokem 1948 v SSSR. Čím více bylo Československo ovládáno z Moskvy, tím spíše se čistky přesouvaly i k nám. Šlo až o paranoiu. Nejenže mířily procesy proti antikomunistům či nestraníkům, nakonec zasáhly i vedení komunistické strany. Zvrácenosti 50. let se tak nevyhnuly ani generálnímu tajemníkovi UV KSČ Rudolfu Slánskému.
StB si nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí proti Československé republice. Milada byla vyslýchána a mučena nejdéle, odmítala totiž podepsat doznání. Nakonec podepsala pod pohrůžkou ztráty blízkých. Proces s Miladou a s jejími dvanácti kolegy probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako politický monstrproces. Šlo o divadlo. Obžalovaní měli předem připravené texty a nesměli se od textu vychýlit. I tímto Horáková vyniká. Ta vybočovala ze scénáře a svůj poslední projev byl jen a pouze její řečí. I proto je příběh Milady tak jedinečný. Ta totiž i přes přímé ohrožení života nikdy neupustila od svých zásad.
Jak životní příběh Milady Horákové skončil všichni víme. Rozsudek trest smrti. Prezident Gottwald rozsudky podepsal i přes dopisy s prosbami o milost z celého světa. Je dost možné, že pod taktovkou SSSR, ani nemohl jednat jinak.

Milada Horáková byla žena, která věřila svým ideálům natolik, aby pro danou věc položila i vlastní život.

Leave a Reply

%d bloggers like this: