Pochodeň číslo jedna. Přes padesát let nás Jan Palach učí, že oběť jednoho může být vítězstvím všech.

16. leden 1969 mohl být den jako každý jiný. Bylo studené ráno a mlha se snášela nad hlavním městem. Teplota se pohybovala mezi dvěma a mínus třemi stupni Celsia. Jenže si toto datum vybral Jan Palach. Datum, kdy se rozhodl uskutečnit svůj čin, který jej o tři dny později stál život. Určil tak datum, které se navždy zapsalo do českých dějin.
Dvacetiletý student zvolil sebeupálení jako protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Některé zlé jazyky tvrdí, že to neměl v hlavě pořádku, a že takto zmařený lidský život nebyl nutný. Je ale nezbytné si uvědomit jednu věc. Palach sáhl po protestu, který mu umožňoval režim. Jakékoliv jiné formy protestu by byly surově potlačeny. Palach chtěl zůstat svobodný. Svobodný ve volbě. Zároveň chtěl zvolit formu protestu, jež bude šokovat a tímpádem probudí ostatní k činům.

Palach vzplál v době, kdy se česká společnost již sžila s myšlenkou, že jsou na našem území vojska Varšavské smlouvy. Jak na Palachův čin reagoval tehdejší režim? Jednak vybízel studenty, aby místo protestů radši chodili do školy. A jednak přišlo nařízení z Moskvy, že je potřeba Palachův čin dehonestovat. A tak přichází na svět historka, že se Palach měl původně zapálit pouze studeným ohněm a radikální pravicové síly mu podstrčily oheň skutečný. Režim se také intenzivně snažil zamezit dalším pochodním následovat Palachův čin. Proto vystoupil v televizi básník Jaroslav Seifert, aby mládež odradil od podobných činů. Některé okolnosti Palachova činu se tutlaly. Dopis na rozloučenou s poselstvím nebyl nikdy oficiálně zveřejněn, ale jeho přepisy kolovaly společností. I lékařské zprávy a přepisy rozhovorů, z oddělení popálenin kam byl Jan převezen, byly archivovány pouze ve složkách Stb.
Palachovy požadavky o zrušení cenzúry a ukončení vydávání časopisu Zprávy tedy nebyly vyslyšeny. I přesto je Palachův čin mezníkem doby.

,,Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje…“
Palachův čin rozpohyboval společnost o dvacet let později. Během Palachova týdne došlo k pnutí mezi občany a režimem, které vedlo k demokracii, jak ji známe dnes. Ačkoliv se Palach nedočkal přímé a adekvátní reakce občanů na jeho čin, byl by na protesty během Palachova týdne hrdý. Režim totiž odhalil svoji pravou tvář. V rukách policistů veřejné bezpečnosti, která mlátila studenty. Proto je Palach hrdinou každé doby. Doby okupantské i doby demokratické. Neustále nám ukazuje, že člověk musí bojovat proti zlu, na které zrovna stačí.
Aby Palachovo jméno nebylo zapomenuto, připomínejme našim dětem a i jejich dětem, jak jeden čin změnil směřování české historie. A jak smrt jednoho statečného chlapce spojila národ ve chvíli nejtěžší.
Přejme, aby se v naší zemi narodilo víc Palachů. Ne sebevrahů, ale lidí, kteří jsou ochotni čestně bojovat proti zlu.

Živý je mrtvý a mrtví zůstali živí…

Leave a Reply

%d bloggers like this: