Minulý týden se rozostřila debata o komunistickém režimu, který rozpoutal rozhovor s historikem a děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmanem v deníku Echo. Pullman svými vyjádřeními v podstatě odkazuje na svou starší práci, která vyšla před devíti lety: Konec experimentu. Ve zkratce se zaměřuje na éru normalizace, kterou popisuje jako tzv. rezignaci lidí na komunistický režim. Po zveřejnění rozhovoru se strhly vášnivé diskuze na téma, co to vlastně komunistický režim byl. Mnoho lidí Pulmmanovy výroky odsoudilo a veřejně lynčovalo. Mladší generace se za něj zase postavila. Je zajímavé sledovat generační názorové rozdělení v této debatě, a způsob samotného podání.

Pullman vs. Klíma
Kdo se jako první reagoval na Pullmanovy výroky pro deník Echo byl Michal Klíma. Napsal otevřený dopis, kde vyzývá děkana Pullmana přímo k rezignaci. Oba dva pánové se nakonec setkali v Duelu DVTV. Z celého rozhovoru, která byl veden v přátelském duchu lze vypozorovat dvě zásadní věci. Za prvé, jak si každý interpteruje slova dle sebe. Za druhé, jak se liší komunikace v nejrůznějších prostředí. Pullman některá svá vyjádření zřejmě chybně formuloval, a Klíma si je zase vzal k srdci až moc. Přesto v rozhovoru jde vidět takové to klasické akademické uvažování a neschopnost podat jasně informace veřejnosti, která nemusí být intelektuálně a akademicky tolik znalá. Oba dva pánové i s novinářkou Drtinovou naráží na otázku: Co je vlastně demokracie? Oba dva dochází k názoru, že společnost musí být otevřená i jiným postojům, tedy má být pluralistická.

Názorové proudy
Když se ohlédneme za diskuzemi, které tito dva pánové rozpoutali, trochu se nám to respektování jiných názorů zvrtává. Ať už mluvíme o dalších článcích nebo přímo o výrocích na sociálních sítích. Pořád se ptáme, proč je volen Babiš nebo Zeman? Možná proto, že jako společnost nejsme schopni vést smyslupný dialog. Poslední dobou zde máme několik názorových i generačních propastí. Můžeme je rozdělit do tří skupin.
První proud jsou tzv. Obhájci tradičních českých hodnot a vlastního pohodlí, kteří jsou znechucení politikou bývalých stran. Volí většinou Babiše, Zemana, SPD, Trikoloru. Ostatní nám chtějí přeci brát naši krásnou zem. Většinou jsou ostatním skupinami vysmíváni pro svůj nedostatek intelektu. Zároveň jsou odsuzovaní dalšími pro své názorové a voličské preference.

Druhý proud tzv. Pražská kavárna, umělci, pravdoláskaři. Chtějí demokratický systém, někdy i trochu více levicově zaměřený, ale zároveň nesnášejí komunistický režim. Když mluví o prvním proudu, většinou se staví k jejich názorům diletantsky. Nechápou, jak někdo může volit takové blbé strany.

Třetí proud, poslední, představuje novou generaci. Většinou se jedná o lidi narozené před revolucí nebo po ní, kteří nezažili komunistický režim. Mnoho z nich, ačkoliv vyrostlo v kapitalismu, ho velmi zpochybňuje. Chce větší sociální jistoty, rovnoprávnost a zajímá se i o budoucnost planety Země. Nechápe první proud, považuje ho za hloupý a velmi jím pohrdá. Cokoliv, co neodpovídá jejich názorovému přesvědčení je špatné.

Všechny tyto proudy spolu žijí na jednom území, mají právo volit, pijí stejnou vodu, ale hlavně žijí v demokratické společnosti a přesto to nejsou schopni pochopit. Každá skupina volá po své vlastní formě spravedlnosti a není ochotná tolerovat ty druhé. Možná i díky sociálním sítím, kde je expert na vše skoro každý, se stírá možnost otevřeného dialogu. Přestáváme si naslouchat, respektovat různé názory a tím ohrožujeme demokratickou společnost. Pořád se divíte tomu, že vyhrává volby Babiš? Já ne, on jen využíl díru v systému ve svůj prospěch.