Nikdy se nevzdáme!

V pátek 27. května uběhlo právě 80 let od jedné z největších událostí naší historie – atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten byl našimi výsadkáři proveden v rámci operace Anthropoid.

Co této misi přecházelo, jak proběhl atentát samotný a jaké reakce tento odvážný čin následovaly? A to nejdůležitější – co si z odkazu našich hrdinů můžeme odnést my?


Bylo to v září 1941 kdy do Prahy přijel SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Tento moment měl značit důležitý obrat a předznamenat nelehké časy. Pouhý den po příjezdu jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa bylo v oberlandrátu Praha, Kladno, Hradec Králové, Brno, Olomouc, Moravská Ostrava a o den později i ve třech okresech oberlandrátu Zlín, vyhlášeno stanné právo. Na protektorát se snesl černý mrak strachu a teroru. Do 20. ledna 1942 bylo 2 200 osob odesláno do koncentračních táborů, dalších 500 si vyslechlo rozsudek smrti.


Československá vláda v Londýně nemohla jen nečinně přihlížet – už v říjnu roku 1941, tedy záhy po počátku vlny teroru a represe, bylo rozhodnuto o provedení odvetné akce. Symbolického 28. října měl v rámci operace Anthropoid za hrůzy páchané na nevinném národě zaplatit představitel Německé říše – cílem atentátu se měl stát Karl Hermann Frank nebo Reinhard Heydrich.


Tento jedinečný úkol měl být splněn absolventy speciálních kurzů: rotmistrem Josefem Gabčíkem a rotným Karlem Svobodou. Ti měli být padáky vysazeni na okupovaném území. Vzhledem ke zranění byl ovšem Karel Svoboda nahrazen rotmistrem Janem Kubišem.
Kvůli dalším okolnostem však k jejich odletu došlo až na konci prosince 1941. Z několika možností bylo nakonec pro atentát vybráno zaústění tehdejší Kirchmayerovy třídy s ostrou zatáčkou vpravo dolů – právě tady musel řidič Heydrichova automobilu zpomalit, a to mohlo připravit ideální podmínky pro konečný útok.


Den D nastal již zmíněného 27. května 1942. Gabčík a Kubiš byli připraveni na místě atentátu a čekali na příjezd Heydrichova ještě neopancéřovaného a otevřeného vozu. Když se vůz dostal do Gabčíkovy bezprostřední blízkosti, vytáhl zpod kabátu samopal a pokusil se Heydricha zastřelit. Samopal naneštěstí selhal a nevystřelil. Kubiš ovšem na nic nečekal a vrhl na vůz speciálně upravený granát. Ten sice nedopadl dovnitř do vozu, vybuchl ale při nárazu do karoserie a zastupujícího říšského protektora vážně poranil – 4. června 1942 následkům zranění podlehl.

Zdroj: 100+1


Praha i protektorát se okamžitě dostali do výjimečného stavu, během kterého došlo k mnoha domovním prohlídkám a rozsáhlému zatýkání. V této souvislosti byly také popraveny stovky vězňů. V protektorátu Čechy a Morava nastalo další temné období strachu a brutality. Záhy po Heydrichově smrti přišly na řadu popravy spolupracovníků operace Anthropoid, stejně tak jako dalších odbojářů. Symbolem tohoto období, které se zapsalo do dějin jako heydrichiáda, se stalo vypálení Lidic a Ležáků, vesnic, které zaplatily tu nejvyšší cenu. Lidice za hloupou náhodu, Ležáky pak za skutečnou pomoc parašutistům.


Gabčíkovi a Kubišovi se po provedení osudného činu podařilo uniknout. Spolu s dalšími sedmi parašutisty našli bezpečný úkryt v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici u Karlova náměstí. 18. června 1942 se však blížili smutnému konci. O pár dní dříve totiž parašutista Karel Čurda neustál stále se zvyšující tlak a vyzradil gestapu citlivé informace týkající se rodin, které výsadkářům pomáhaly.


Tyto informace vedly k již předznamenanému smutnému konci – objevení úkrytu parašutistů. Po vyčerpávajícím boji v kostele Cyrila a Metoděje byli nalezeni Jan Kubiš (kterého těžce poranily střepiny granátů) a Josef Bublík s Adolfem Opálkou, kteří se po vystřílení své munice pokusili spáchat sebevraždu. Bublík a Kubiš byli okamžitě převezeni do Lazaretu SS v Podolí, ani jeden se už však neprobral. Vzhledem k bezvýchodnosti situace se nakonec zastřelili i zbylí čtyři parašutisté – Josef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý.


Během let 1942 a 1943 došlo ještě k mnohým popravám českých vlastenců, pomocníků výsadkářů i jejich rodin. Můžeme si tedy klást otázku – kde stojí český národ dnes? Byl by schopen podobných drastických obětí ve jménu svobody a pravdy? Jsme už jako společnost natolik rozděleni, nakolik se může zdát v každodenní realitě? Bychom byli schopni povstat jako hrdinové našich dějin? Prozatím můžeme doufat že ano, příležitost svou odvahu ukázat se může ukázat dříve, než si myslíme.

Leave a Reply