Charta 77

3. listopadu 1992 byla v Praze na setkání mluvčích oficiálně ukončena činnost Charty 77 – nejvýznamnější občanské aktivity v normalizačním Československu. Tomuto kroku pochopitelně předcházelo svržení komunistického režimu. Prohlášení Charty 77 na počátku podepsalo 242 signatářů, do roku 1989 to bylo téměř 2000 osob.  

„Charta není pravá ani levá nikoli proto, že je „někde uprostřed“, ale z důvodu hlubšího: nepatří k tomu či onomu pólu politického spektra proto, že nemá vůbec nic s tímto spektrem společného a je ze samé své podstaty mimo ně. Jako politicky nevymezená a konkrétní politický program neprosazující občanská iniciativa je – smí-li se to tak říci – jaksi nad tím vším… Jde jí o pravdu, o pravdivý popis poměrů a jejich svobodnou a objektivní kritiku.“

– Václav Havel 

Chartě skutečně nešlo o politiku, nechtěla nikomu nic radit, nechtěla nic rozhodovat. Už při jejím vzniku v roce 1976 šlo o pouhé upozornění na porušování něčeho, k čemu se ČSSR zavázala. Šlo o Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, v rámci kterého se Československo zavázalo k dodržování lidských a občanských práv.  

Zdroj: čt24

Vše začalo zadržením členů legendární undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Na základě toho, jak se k nim chovala státní bezpečnost, byl s nimi v prosinci 1976 zformován text prohlášení Charty 77, který byl na začátku ledna 1977 publikován v západních médiích – New York Times, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo The Times. 

Autory prohlášení (stejně jako jeho prvními signatáři) byli: Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Komunistický režim avšak na sebe nenechal dlouho čekat. Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský byli StB zadrženi už 6. ledna 1977. Profesor Jan Patočka (jeden z tří prvních mluvčích Charty 77) se 13. března 1977 stal první smutnou obětí represí vůči signatářům Charty 77, když zemřel po několikahodinovém výslechu.  

To však KSČ nestačilo, přišlo naprosté odsouzení v tisku. Prohlášení bylo označeno za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní“ a jeho signatáři za „ztroskotance a samozvance“, „věrné služebníky a agenty imperialismu“, „zkrachované politiky“ a “mezinárodní dobrodruhy“. Proti těmto lidem se vymezila také tzv. anticharta, v rámci které mnozí umělci a známé osobnosti vyjádřili věrnost komunistickému režimu. 

Signatáři Charty 77 se lepších podmínek a dodržování lidských práv nedomohli, naopak byli postiženi celou řadou represí. Právě proto byl roku 1978 založen VONS – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Ten dokumentoval a zveřejňoval jednotlivé příběhy bezpráví. I zde se však disidenti nedočkali spravedlnosti – představitelé VONSu byli odsouzeni k odnětí svobody na tři až pět let.  

Přestože československý disent používal veškeré své prostředky i síly k nastolení jakési spravedlnosti a svobody, zadostiučinění se jim dostalo až o mnoho let později s pádem komunistického režimu a příchodem Václava Havla a demokracie k moci. Pravda a láska nakonec zvítězila nad lží a nenávistí, jen si dala načas. 

Leave a Reply