Neúcta k řádu, neúcta k právu, neúcta k lidskému životu

Psychiatr Radkin Honzák diagnostikoval Čechům jejich povahu a společenskou odpovědnost. Neúcta a krize lidských hodnot. Opravdu je to s českým charakterem tak špatné? Připusťme, že tento výrok o nemoci Čechů má pravdivostní hodnotu. Co je tedy příčinnou toxického stavu našeho myšlení a představ o řádu? Přihlížet z dálky slonovinové věže je blízké dekadentním myslitelů. Sejděme ze vzdálených výšin na zem a pojďme se zamyslet, jak je možné stávají diagnózu vyléčit.

Co je vně ve velkém, je uvnitř v malém. Přijměme tedy, že v každém z nás je někde schovaná kapka jedu, která přiživuje stávající marasmus rozšířený ve veřejném prostoru. Každý jsme šiřitelem sebe sama a svého mentálního prostoru v malém, ale v masovém měřítku se tento „malý prostor“ stává velkým. Přestaňme tedy neustále lamentovat a nadávat nad současnou situací a tím podporovat onu neúctu, jež se snaží naoko tvářit jako „rebelství proti vrchnosti“. Jděme příkladem morálního chování a šiřme „dobré myšlenky“. Pokud budeme kolem sebe aktivně šířit dostatek zdravých myšlenkových a emočních proudů můžeme vytvářet sítě nových lidských kvalit a vizí. Pokud budeme ve svých myšlenkách a činech dostatečně odvážní, můžeme zasáhnout i makrosvět a jeho zkažené kořeny.

Jeden z fyzikálních principů termodynamiky říká, že vše spěje k zániku. Ač lidská existence je konečná, civilizační pokrok se zastavit nedá. Pokud evoluce lidstva kráčí po spirále či v kruzích, vždy se dá částečně diagnostikovat, jak úpadku lidských hodnot a charakteru předejít či kde se skrývají jeho kořeny. Ve chvíli, kdy nám tyto prozíravé diagnostiky chybí či nemají dostatečně silné slovo, nezbývá, než postavit se hrdě vpřed a následovat pravdu, jež každý nosíme ve své hlavě a svědomí. Hrdě kupředu a ať pravda vítězí!

Na Kajínka a lepší svět

Během uplynulého týdne byl Babiš označen ve Financial Times za Pražského Berlusconiho a Kajínek byl Zemanovou milostí veřejně pasován na hrdinu. Jména všech aktérů, jež jsou aktuálně nejvíce skloňována napříč českou veřejností, se dostala i za hranice naší rodné země. Tito česko-slovenští světoběžníci nás tedy díky svoji slávě na tuzemské scéně reprezentují i v zahraničí, ovšem vizitka, kterou nám vystavují, není vůbec působivá.

Titulky jako „Zeman omilostnil odsouzeného nájemného vraha“ či „Většina Čechů souhlasí se Zemanovou milostí pro dvojnásobného vraha“ se hrozivě blýskaly v mezinárodním tisku a havlovská vize Česka jako země respektující lidská práva a spravedlnost uvadala. Zemanovi se sice udělením této kontroverzní milosti podařilo odklonit pozornost od svých stávajících prohřešků a trapasů, ale také opětovně pošpinit reputaci Česka v zahraničí. Jakoby nestačilo, že Kajínek je u nás aktuálně nejznámější celebritou, kterou lidé na ulici bez ostychu žádají o autogramy či selfies. Doba temna se prohlubuje a poškození dobrého jména může mít z mezinárodního hlediska pro českou zemi fatální následky.

Právě dlouhotrvající informační smog dua Zeman-Babiš ničí tu „dávnou“ výjimečnost České republiky coby země s vlastním názorem formovaným mimo myšlenkové sítě Ruska, Číny, zločinu a zla. Financial Times varuje před možným brzkým koncem liberální demokracie u nás s Babišem jako jeho skrytým proklamátorem v čele. Jsme pouze jedny volby vzdáleni od ještě silnějších oligarchických manýr a uzurpování moci směrem k autokracii a diktatuře. Obavy o svobodu a demokratické principy české země jsou tedy více než na místě. Dekadentnost dnešní doby vybízí k příkladnému chování a vizi zářivé budoucnosti. Nevěřme však na vzdušné zámky, ty se ani za koblihu nedotknou země. I když dojde na negativní předpověď nového ministra financí, že na naše děti už nezbydou důchody a budoucí senioři si budou muset vydělávat třeba sekáním trávy v parku, měli bychom stále vidět ono světlo na konci tunelu. Pokud se letos Kajínkovo svítivě zelené tílko stane módním hitem roku, čeká nás minimálně smutné pousmání nad českým buranstvím a primitivitou. Buďme tedy dobrým příkladem ukazujícím ryzost charakteru, čistotu úmyslů a svědomí. Pokud věříte v lepší svět, tak na viděnou v něm…

Porovnání využívání obnovitelných energetických zdrojů v Evropě

Ekonomický rozvoj civilizace je neodmyslitelně spojen s využíváním surovin, které se na naší planetě vyskytují. Ropa, uhlí, cenné kovy a další komodity se v průběhu posledních dvou staletí staly součástí atributů, podle kterých se posuzovala síla státních útvarů, a snaha o jejich získání se stala (spolu)příčinami mnoha válečných a politických konfliktů.

Ve druhé polovině dvacátého století došlo k významné změně. Fosilní zdroje energií, jako je ropa či uhlí, začaly být vnímány negativně. Jejich produkce totiž byla a je spojena se značnou devastací životního prostředí, což vedlo ke vzniku environmentálně orientovaných politických stran a hnutí požadující zvýšení ekologických standardů při výrobě energií. Z politického hlediska se jako problematická ukázala závislost na státech vlastnících tyto suroviny (viz např. při ropné krizi v 70. letech). Také těžba uhlí se v Evropě snižuje vzhledem k nízkým výkupním cenám, které činí jeho získávání finančně nerentabilním. Podobným směrem nakročila nedávno také Čína (největší světový spotřebitel), jejíž problémy se znečištěným ovzduším ve městech jsou všeobecně známé. Významnou roli hraje a bude hrát jaderná energie, jejím problémem je ovšem obrovská finanční zátěž, v některých státech je navíc její využití veřejností jednoznačně odmítáno.

Přestože zásoby fosilních paliv (zejména uhlí) jsou celosvětově stále poměrně velké, pod vlivem výše zmíněných faktorů vznikla poptávka po jiných způsobech získávání energie, šetrnějších k životnímu prostředí, které se dají souhrnně označit jako obnovitelné zdroje energie. Navzdory sociálním důsledkům omezování fosilních paliv a tlakům zájmových skupin jejich producentů se využívání OZE všeobecně zvyšuje. Z pohledu čtenáře je nepochybně nejzajímavější otázka, do jaké míry je využívá (a chce využívat) Česká republika. V tomto článku tedy bude věnována pozornost tomu, jak je využívá ve srovnání se sousedními státy a rovněž s ostatními členskými zeměmi Evropské unie.

zasoby fosilnich paliv. zdroj British Petrol
Známé zásoby fosilních paliv ve světě v procentech celkového množství | Zdroj: British Petrol

Existuje několik definic OZE, pro potřeby článku můžeme použít tu, která se nachází na evropském statistickém portálu Eurostat, jehož data budou nadále použity. Jak již název napovídá, jde o zdroje, které se mohou přirozenou (přírodní) cestou sami obnovit. Jde o zdroje vodní, geotermální, větrné či solární jakožto nespalitelné zdroje, a dále biomasa a některé typy obnovitelných odpadů z měst coby zdroje spalovatelné.

Jelikož v tomto textu budou zkoumány pouze státy Evropské unie, je vhodné zmínit se i o roli EU ve využívání OZE. Unijní orgány dlouhodobě považují obnovitelné zdroje energie za velmi prospěšné a snaží se státy přimět k jejich většímu využívání, přičemž postupem času přidaly k obecným proklamacím i konkrétní závazky pro členské země. Tato politika, spojena mj. s bojem proti globálnímu oteplování, se zhmotňuje i v konkrétních pravomocích, které unijní legislativa dává státům ve snaze podpořit jejich preferování OZE (jde např. o výkupní ceny, investiční pobídky apod.). Politická podpora přechodu na jiné než fosilní zdroje energie je tedy nesporná. To se projevuje i na podílu energie, která v rámci Unie pochází z těchto zdrojů. Dle údajů Eurostatu můžeme vidět výrazný nárůst v období od roku 2004 (tj. posledního velkého rozšíření Unie) do roku 2014, růst se týkal zejména využití solární energie, ale i dalších složek OZE.

OZE ve skup EU

Graf: Využívání OZE ve skupinách zemí EU a predikce k roku 2020 v procentech

Nyní se pojďme podívat na situaci ve střední Evropě, kterou zde budeme chápat jako Českou republiku a její sousední státy, tj. Slovensko, Polsko, Rakousko a Německo.

OZE v CR a okol statech
Graf: Využívání OZE v ČR a sousedních státech v procentech

ČR se zjevně vymyká trendu zvyšování podílu OZE, který je v našem regionu v současnosti patrný (byť oproti rokům 2004-2015 je nárůst poměrně mírný). Přesto je podíl takto získané energie podobný všem sousedům, s výjimkou našeho jižního souseda. Velký podíl u Rakouska je způsoben zejména využíváním elektřiny z OZE, v tomto ohledu je Rakousko na první příčce v EU. Velmi rozšířené jsou zde například hydroelektrárny. Co se týče využití této energie, nejčastější je v celém regionu právě využívání elektřiny z obnovitelných zdrojů, konkrétně v České republice je podíl OZE nejvyšší ve výrobě tepla. Naopak v dopravních prostředcích všechny státy (s výjimkou Rakouska) hrají tyto zdroje prozatím velmi malou roli, byť se situace postupně mění.

Srovnejme nyní střední Evropu se zbytkem Evropské unie, kam bude navzdory probíhajícímu brexitu řazena i Velká Británie.

Využívání OZE ve Střední Evropě a dalších zemích EU v procentech
Graf: Využívání OZE ve Střední Evropě a dalších zemích EU v procentech

Trend u nás a v našem bezprostředním sousedstvím tedy přibližně odpovídá situaci v dalších státech unijní osmadvacítky. Je ovšem potřeba vidět, že jednotlivé státy mají velmi rozdílné přístupy k využívání OZE, odlišné geografické možnosti a také různou míru zohledňování jiných hledisek, než pouze ekologických a ekonomických. Šetrnost k životnímu prostředí a vhodné podmínky pro využití biomasy a vodních toků vedou k jejich velkému výskytu ve Skandinávii. K OZE jsou velmi vstřícné také pobaltské státy, zejména Lotyšsko a Estonsko, kde velkou roli hraje snaha zbavit se dlouholeté energetické závislosti na sousedním Rusku.

Právě nadměrná závislost na využívání ropy a plynu dovážené z Ruské federace bylo v posledních letech velmi významným politickým tématem na státní i evropské úrovni, tato a popř. další neočekávané geopolitické události mohou mít vliv na energetickou politiku evropských států. Dá se očekávat, jak ostatně naznačují výše zmíněná data, tlak na zvyšování energetické produkce z obnovitelných zdrojů, čemuž nahrává i technologický pokrok, větší efektivita produkce a další faktory. Nespornou výzvou ovšem budou sociální dopady opuštění fosilních paliv, které bude nepochybně mít negativní vliv na velký počet pracovních míst v zemích, které se na produkci uhlí a ropy zaměřovaly (v rámci EU jde zejména o Polsko, v určité míře se ovšem jedná i o ČR, známá je nepříliš optimistická situace dolů na Ostravsku). I přes tyto problémy je ovšem z mnoha důvodů možné hodnotit snižování úlohy tradičních fosilních paliv jako pozitivní trend, který povede ke zvyšování kvality životního prostředí a energetické soběstačnosti v Evropě.

———————————————————————————————————————–

RADOČÁKOVÁ, Iveta. Investice do ropy [online]. Brno, 2016 [cit. 2017-05-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/369990/esf_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Martin Svoboda, str. 37-39.

http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/tezba-cerneho-uhli-bojuje-v-evrope-o-preziti-uz-jen-v-cesku-a-polsku-1277494

http://energetika.tzb-info.cz/118605-cina-planuje-behem-roku-2016-uzavrit-vice-nez-1000-dolu-na-uhli

http://oenergetice.cz/jaderne-elektrarny/report-evropske-komise-popisuje-budoucnost-jaderne-energie-v-eu/

https://www.oecd-nea.org/ndd/reports/2010/nea6859-public-attitudes.pdf, str. 26

http://vitejtenazemi.cz/cenia/index.php?p=energeticke_zdroje_ve_svete&site=energie

http://www.bp.com/en/global/corporate/energy-economics/statistical-review-of-world-energy/renewable-energy/renewable-power.html

http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Glossary:Renewable_energy_sources

ČERNOCH, Filip a Veronika ZAPLETALOVÁ. Energetická politika Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-6073-9, s. 100-101.

VODIČKA, Jiří. Podpora obnovitelných zdrojů elektřiny [online]. Brno, 2016 [cit. 2017-04-28]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/393046/pravf_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Radim Polčák, s. 15-17.

http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/File:Electricity_generated_from_renewable_energy_sources,_EU-28,_2004–14

http://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=t2020_31&plugin=1

http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/File:Share_of_electricity_from_renewable_sources_in_gross_electricity_consumption,2004-2015

https://investinaustria.at/en/sectors/environmental-technologies/renewable-energies.php

http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=nrg_ind_335a&lang=en

http://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=t2020_31&plugin=1

https://www.cbs.nl/en-gb/news/2008/04/renewable-energy-consumption-relatively-low-in-the-netherlands

HANČAR, Petr. Analýza stavu liberalizace plynového sektoru v pobaltských zemích – případová studie Litvy [online]. Brno, 2015 [cit. 2017-05-02]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/416603/fss_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Veronika Zapletalová, s. 23.

 

Zemanova Hedvábná stezka smrti

Miloš Zeman se nechal při své šestidenní návštěvě slyšet, že „by byl rád, kdyby nová Hedvábná stezka vyústila alespoň jednou svojí větví právě v Česku“. Novou Hedvábnou stezku také prohlásil za nejvíce fascinující projekt v novodobých dějinách a přirovnal ji k Marshallově plánu pomoci poválečné Evropě. Je tomu skutečně tak? Ač se určitě jedná o projekt mimořádný co do ambic a rozsahu, výhody, které by mohl přinést pro naši zemi, nejsou příliš lákavé ani jisté.

Cílem této bombastické snahy Číny o vytvoření ekonomické tepny mezi Asií, Evropou a Afrikou prostřednictvím železnice, ropovodu či námořně je nejen usnadnění exportu čínských produktů a import surovin, ale i oslabení vlivu USA a změna geopolitického světového řádu. Tato nově konstruovaná obchodní stezka může také znamenat  pro připojující se země tlaky na zavedení čínských bezpečnostních, politických a lidskoprávních zvyklostí či ztrátu tuzemského finančního kapitálu a ekonomickou nesoběstačnost. Čína tedy štědře rozdává a nabízí své investice. Tyto finanční injekce však fungují na základě pravidla: „něco za něco“ a „silnější požírá slabšího“. Naoko hraná snaha o ekonomickou humanitární pomoc méně rozvinutým trhům je ve skutečnosti promyšleným plánem o změnu geopolitické mapy, projevem nenasytné mocenské expanze a úsilím o nastartování čínské ekonomiky mimo vlastní finanční trh.

V Česku by jako zázemí pro sinocentrickou ekonomickou vizi měla být pobočka čínské banky ICBC, jež před více než týdnem u nás získala licenci. Zemanova cesta do země hedvábí, koření a slonoviny měla být prostředníkem k navázání nových čínských investic a investičních projektů u nás. Máme se tedy na co těšit? To hodně záleží na příštích parlamentních a prezidentských volbách a zvolené politické inklinaci Česka. Můžeme jen doufat, že neskončíme jako Srí Lanka, jež neustála dominanci čínské hegemonie a z velkého snu o prosperitě štědře financované zvenčí se stala noční můra okupované země v cizím područí. Doufejme, že si Česká republika zachová svoji politickou a ekonomickou suverenitu a nečeká ji průchod Hedvábnou stezkou smrti a nelichotivé přízvisko „čínská kolonie“.

 

Svědectví o privatizaci očima Tomáše Ježka

“Vlastnictví a právo se zrodily společně a společně také umírají.”

Jeremy Bentham

Průběh, závažnost a zlomovost privatizačního procesu, jež u nás probíhal na počátku devadesátých let, byly nastíněny v předchozích článcích. V tomto pojednání se podíváme na reflexi privatizace očima jejího otce, Tomáše Ježka.

„Věz, že soukromé vlastnictví, které přivádíš na svět privatizací, nevzniká přirozeně, nýbrž vzchází z tvé vládní laboratoře jako dítě ze zkumavky. Neobejdeš se proto bez speciálních zákonů a postupů. Věz však, že mohou a smějí platit jen v tvé laboratoři a krátce. Mysli na to, že je budeš muset co nejdříve zrušit. Věz však také, že nesmíš dovolit, aby pravidla normálního obchodního styku začala platit předčasně, ještě ve vládní laboratoři.“

Ač se na první pohled může zdát, že privatizační proces byl kvůli korupčním aférám sešit jehlou s velmi tenkou nití, jednalo se o proces velmi dobře promyšlený a připravený. Již v polovině šedesátých let se formovala skupina ekonomů, jež působila v prostředí překvapivě velké akademické svobody a tiše připravovala koncept transformačních změn spojených s pádem socialismu a centrálně plánované ekonomiky. Komunistický režim nechával ekonomům (na rozdíl od historiků) značnou volnost, neboť doufal, že díky této svobodě vědeckého bádání se jim podaří vymyslet magickou formuli, která vyřeší ožehavý problém kalkulace v socialismu. Tyto snahy pramenily z touhy po systému celospolečenském řízení a zároveň nechuti k tržnímu hospodářství a soukromému vlastnictví. Ale jelikož bez existence trhu je vytvoření systému plánovitého řízení nemožné, jednalo se o snažení sisyfovské. Z tohoto ekonomického diskurzu a akademického prostředí krystalizovala ona výše zmíněná skupina ekonomicky „osvícených“, kteří poté po roce 1989 nastoupili do zásadních vládních postů.

I když ekonomická stránka transformačního procesu byla v pokročilém stadiu přípravy, naopak právní hledisko privatizace se dosti podcenilo. Tomáš Ježek poznamenává, že „jedno z největších poučení z české privatizace je poučení o nepostradatelnosti spolupráce právníků a ekonomů.“ Koncepční problémy spojené s privatizačním procesem tak měli v gesci hlavně ekonomové a prostor pro právní rámec a zásahy byl, hlavně díky absenci silného právního myšlení a mentální nepřipravenosti právníků vyškolených v právním pozitivismu, velmi omezený.

Sama vláda si plně uvědomovala, že její úkol bude primárně transformační, tzn. vystavět stabilní infrastrukturu trhu a přilákat dostatečné množství soukromých subjektů, které by tuto infrastrukturu používaly a oživovaly. Její úloha nebyla snadná, neboť domácí podmínky pro transformační proces, před kterým stála československá vláda v roce 1990, byly velmi ojedinělé a těžko se pro ně hledala alternativa v mezinárodním měřítku sloužící jako inspirační zdroj. Prioritou měl být pro vládu tedy transformační cíl – co nejrychleji převést masu „mrtvého“ majetku ze státního do soukromého vlastnictví, tj. předpoklad nutný k začátku fungování trhu. Tato abstraktní představa však narážela na konkrétní argumenty a svody deroucí se na prvenství v důležitosti – maximalizace příjmů z privatizace nutných k vyrovnání vnitřní zadluženosti státu či pocit odpovědnosti za dobré rozvrstvení podniků a jejich prosperitu. Rizikem spojeným s nedostatkem domácích úspor, které hrozilo při upřednostnění státu chovajícího se jako obchodní partner s cílem maximalizace svých příjmů, byla privatizace probíhající jen na úvěr a finanční nestabilita bank. Toto porevoluční období tedy vyžadovalo po vládě zříci se pozice účastníka trhu a koncentrovat se na jednostranný cíl vybudování dosud neexitujícího tržního řádu a dohlížet na jeho dodržování.

Rozdílnost československé verze privatizace byla také dána právním rámcem, neboť ekonomická transformace u nás musela řídit podle zvláštních zákoníků, jež měly povahu pouhých vládních nařízení (nikoliv norem vzájemného chování soukromých subjektů). Dalším zásadním rozdílem odrazujícím aplikaci privatizačních technik známých ze zahraničí byl již výše zmíněný nízký objem úspor, tedy obrovský rozdíl v poměru majetku státu a úspor obyvatelstva. Takže pokud by se privatizace odehrávala pouze jako prodej majetku státu občanům a byla časově přizpůsobená tempu tvorby úspor obyvatelstva, trvala by nutně desítky let. Pokud by probíhala jen jako prodej majetku státu, tedy jako přeměna struktury státních aktiv, stát by disponoval obrovským objemem peněz. Oba možné scénáře vývoje byly nepřijatelné, jelikož hrozila ekonomická nestabilita země, rozkrádání a rozpočtová neukázněnost. Specifičnost situace porevoluční ekonomiky tedy vyžadovala aplikaci nestandartních privatizačních metod, kterými jsme se k těm standartním strukturám vyspělých zemí měli postupně dopracovat.

„Buď velmi opatrný při výběru lidí, s nimiž budeš spolupracovat. Věz, že jedna kapka jedu může zkazit vodu v celé studni. I když to bude velmi obtížné, hleď, abys byl co nejméně závislý na kvalitě práce institucí, které nemůžeš kontrolovat.“

Koncept pojmout privatizaci jako rozdávání majetku státu občanům byl záhy vtělený do projektu kuponové privatizace, jež je součástí tzv. velké privatizace. Kamenem úrazu po zahájení kuponové metody bylo improvizované nařízení federálního ministerstva financí začlenit do již probíhajícího procesu investiční privatizační fondy (IPF). Toto rozhodnutí bylo učiněno na základě kritiky, že by účast jednotlivých občanů (vlastníků investičních kuponů – diků) mohla vést k rozptýlenému vlastnictví drobných akcionářů. Vznik IPF však problém kvanta rozptýlených akcionářů řešil pouze zčásti a navíc přinesl novou mnohem závažnější obtíž. Jelikož neexistovala právní ochrana minoritních akcionářů, docházelo k jejich systematickému okrádání  majoritními akcionáři. Absence právního rámce zahrnujícího zakládání a činnost fondů či zejména neexistence jakékoli instituce dohlížející na jejich fungování otevřela prostor krádežím a zpronevěrám ve velkém měřítku.

kuponová knížka ceskatelevize.cz
Základní výbava každého dika neboli „držitele investičních kupónů“ | Zdroj: ceskatelevize.cz

Panovalo značné znepokojení (např. ze strany Prezidia Fondu národního majetku ČR či vlády) nad až zarážející pasivitou a tajnůstkářstvím federálního ministerstva financí, jež mělo legislativu formování tržní ekonomiky a vypracovávání zákona o IPF v gesci. Zákon o investičních společnostech a fondech s číslem 248/1992 Sb. schválilo federální shromáždění s obrovským zpožděním až 28. dubna 1992 a v platnost vyšel o měsíc později. Např. zákaz používat při propagaci prodeje akcií nepravdivé a zavádějící informace začal být účinný až poté, co reklamní kampaň fondů slibujícím držitelům investičních kuponů přemrštěné zisky úspěšně skončila. Při formulování tohoto zákona se také příliš nedbalo na čerstvou praxi chování fondů v období právního vakua. Jeho osudovou chybou byla nejen absence časové lhůty, do které by měly IPF emitovat své akcie, ale hlavně odstranění věty, že „majetek zakladatelů fondů musí být oddělen od majetku akcionářů.“ Hrozilo tedy, že si správci fondů (jako majoritní akcionáři) majetek ve fondech přivlastní a budou s ním volně nakládat.

Zákon o IPF
Klíčový zákon o investičních společnostech a fondech, jenž právně posvětil rozkrádání cizího majektu | Zdroj: psp.cz

Zakladatelům IPF se tedy prodávala legálně posvěcená možnost nakládat s cizím majetkem jako s vlastním. Až v roce 1998 tuto právní mezeru vyřešila novela tohoto zákona z roku 1992, jež stanovila přeměnu investičních privatizačních fondů na otevřené podílové fondy. Po skončení období kuponového investování byla asi třetina diků okradena a z majetku ve fondech bylo zpronevěřeno téměř 50 miliard Kč.

Z celkového počtu 555 fondů bylo následně 152 z nich transformováno na běžné akciové společnosti („holdingy“). Motivem této přeměny byla obava z přísného režimu regulace, jež měly přinést připravované novely zákonů usměrňující kapitálový trh a vymknutí se z kontroly ministerstva financí (jež bylo až do 1. dubna 1998, vzniku Komise pro cenné papíry, odpovědné za dohled nad finančním trhem). Roku 1997 se začaly hromadit žaloby ze strany minoritních akcionářů fondů týkající se nezákonnosti transformací fondů na holdingy. Ač byly posléze judikátem Nejvyššího soudu skutečně uznány za protiprávní, nebylo již možné domáhat se práva zpětně.  Stojí také za zmínku, že většina diků investující do fondů, dala své kupony fondům, které založily velké banky. Tyto bankovní fondy, vyjma fondů založených IPB, se nestaly součástí „útěku do holdingů“ a díky svým nepochybně počestným úmyslům zachraňovaly reputaci kuponové privatizace.

„Připrav se na to, že velmi často budeš muset skládat účty. Věz ale, že se nemusíš ničeho bát, budeš-li mít své účty v pořádku před Bohem. Jen odtud můžeš čerpat sílu. Té budeš potřebovat opravdu hodně.“

Neschopnost zajistit vládu zákona a ponechání kapitálového trhu bez dozoru a regulace zapříčinily v průběhu privatizačního procesu zpronevěry a tunelování v přibližné hodnotě 600 miliard Kč.

Václav KLAUS, Dušan TŘÍSKA - výročí úmrtí Alois Rašín
Dušan Tříska a Václav Klaus nesoucí hlavní zodpovědnost za rozkrádání veřejného majektu v rámci kuponové privatizace | Zdroj: tyden.cz

Hlavní odpovědnost za tuto „krádež století“ padá nejen na bedra tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause a jeho náměstka Dušana Třísky, ale také na nepoctivé podnikatele a zakladatele fondů. Klaus a Tříska měli formování a předložení klíčového zákona o investičních společnostech a fondech na starost a jejich pravděpodobně úmyslná nečinnost a skryté zájmy připravily české občany nejen o peníze, ale i o porevoluční sen o kapitalismu spojeném s rovností a čestností.

 


Článek byl napsán na základě knihy Tomáše Ježka „Zrození ze zkumavky – Svědectví o české privatizaci 1990-1997“ (2007).

 

Temné období české politiky

Zdá se, že doba temna české politiky jen tak neskončí. Andrej Babiš ve sněmovně oznámil, že ministerský post neopustí, i kdybychom ho měli zabít. Miloš Zeman dal jasně najevo, že mu nic není svaté a radši odjel do Číny, než aby řešil vládní krizi. Poslanci sice odhlasovali, že Babiš opakovaně veřejně lhal a zneužíval svá média ke kompromitaci politických soupeřů a vyzvali Zemana k důslednému dodržování ústavy. Prezident se ale bohužel rozhodl konat podle absolutistických obyčejů a odmítá se konstruktivně zapojit do ukončení vládního sporu.

Znechucení nad politickou situací v Česku vyjádřili i lidé a demonstrovali za dodržování ústavy, politickou kulturu a demokracii. Masová účast na demonstracích však také nepřesvědčila Zemana ani Babiše, aby si přestali hrát na oligarchy a konečně se začali chovat podle ústavních norem a zvyklostí. Naopak Zeman se rozhodl celou situaci ještě umocnit, když ve čtvrtek večer ve svém pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov uvedl, že se chystá udělit dvojnásobnému vrahovi Jiřímu Kajínkovi milost. Vzpomínáte si, jak na začátku svého prezidentského období prohlašoval, že se práva na udělování milostí vzdává, protože ho považuje za „zbytečně monarchistický prvek“ a omilostňovat bude jenom výjimečně v humanitárních případech? No tak to je jeden z dalších slibů, které porušil.

Mezitím, co Sobotka připravuje na protiústavní kroky prezidenta kompetenční žalobu a Babiš se drží zuby nehty svého ministerstva, Zeman v Číně navazuje dobré vztahy a na schůzce s Putinem dokonce vtipkuje o nutné likvidaci či redukci novinářů v sále. A za závěsem se už domlouvá příští výlet krtečka do Ruska. Tentokrát snad lépe načasovaný, aby se na poslední chvíli nemuseli hledat do prezidentského speciálu cestující, protože několik z nich odřekne cestu kvůli Zemanovým destruktivním manýrům či skončí ve vazbě.