Rozpad ČSFR jako vedlejší produkt privatizace?

Změna politických poměrů a přechod z totalitního období ke svobodným a demokratickým poměrům v zemích střední a východní Evropy přinesla také významné nacionální napětí v některých státních útvarech. Válečný konflikt v oblasti bývalé Jugoslávie můžeme hodnotit jako jeden extrémní příklad. Komplikovaný byl také rozpad Sovětského svazu a jeho důsledky, které mají vliv i na aktuální bezpečnostní situaci v Evropě.

Rozpad Československa na dva samostatné státy lze ve srovnání s těmito příklady hodnotit jako poměrně bezproblémový. Vrcholné politické reprezentace obou států dospěly v poměrně krátkém časovém období ke shodě na tom, že jejich představy o společném státu, jakož i očekávání veřejnosti obou hlavních národů, jsou vzájemně neslučitelné. Na základě toho došlo k dohodě o zániku ČSFR, rozdělení společného majetku, závazků a navázání mezinárodních vztahů se sebou navzájem a s dalšími státními útvary. Přestože mezi částí veřejnosti panuje nadále nostalgie po federaci[1], vzájemné vztahy mezi národy jsou hodnoceny jako v podstatě stejné, jako v dobách společného státu.

Kromě přesvědčení, že rozdělení Československa bylo do značné míry záležitostí vrcholných politiků (tento názor má oporu v absenci referenda, jeho případná prospěšnost je ovšem sporná), panuje mezi obyvateli obou států přesvědčení o nevyváženosti ekonomických vztahů obou částí federace, a to vždy v jejich neprospěch[2]. Ekonomická otázka partnerství Čechů a Slováků úzce souvisí s otázkou privatizace, je tedy vhodné se věnovat otázce, nakolik byl převod majetku ze státních do soukromých rukou konfliktní linií společného soužití, popř. dokonce jakou roli sehrál v jeho samotném konci.

Je nepochybné, že obě části země měly odlišnou představu jak o formě, tak i způsobu a rychlosti privatizace. Přechod na tržní hospodářství a reorientace zahraničního obchodu, ke které po roce 1989 došlo, doléhala na obě federační republiky negativně. Ekonomický pokles však byl výraznější u Slovenska[3], a to zejména v roce 1991, k obratu a hospodářskému posílení došlo (v případě HDP) až v roce 1993. Jedním ze symbolů propadu ekonomiky je výrazné utlumení zbrojního průmyslu, který zasáhl zejména slovenské hospodářství a ze kterého byla obviňována česká strana, především prezident Havel[4]. Tento problém byl ovšem složitější a nebyl způsoben pouze politikou národních a federální vlády po Sametové revoluci[5].

V rámci společného státu bylo ovšem pro slovenskou politickou reprezentaci velice obtížné na tuto situaci reagovat z úrovně Slovenska, neboť federální vláda připravovala (a federální parlament) schvaloval nejdůležitější zákony, které se týkaly převodu státního majetku do soukromých rukou. Jednalo se zejména o zákony o velké a malé privatizaci a zákonná úprava restitucí. Na národní úrovni byly řešeny spíše záležitosti, které byly specifické pro každou část Československa[6]. Federální koncepce byla vytvářena zejména federální vládou, prim hrál ministr financí Václav Klaus a tým jeho (českých) spolupracovníků, který se prosadil oproti alternativní „komárkovské“ či „vlasákovské“ (někdy souhrnně označované jako „gradualistické“[7]) koncepci.

Souboj o podobu privatizace probíhal spíše mezi Klausem a jeho úřadem (a slovenskou vládou) na jedné straně a českou vládou na druhé, což potvrzují i někteří pamětníci[8]. V případě předkupního práva zaměstnanců státních podniků v malé privatizaci, které požadovala část politické reprezentace, slovenský premiér Mečiar podpořil Klausovu (odmítavou) představu, která se nakonec prosadila[9] a probíhala i po rozdělení federace, byť již v menším měřítku. Lze tedy říct, že na slovenské straně nepanovala strategie rezistence ke společným federálním návrhům, přestože slovenští odborníci do jejich tvorby příliš zapojeni nebyli.

Velká privatizace, probíhající z velké části kuponovou metodou, byla rovněž produktem Klausova týmu, a lze ji tedy připisovat české části federálních politických elit. Týkala se obou částí federace a je možno souhlasit s názorem, že zájem v České republice o účast v ní byl o něco větší. Zatímco počtem obyvatel představovala západní část federace téměř přesně dvě třetiny obyvatelstva[10], registrovaných účastníků kuponové metody převodu majetku bylo z ČR přibližně 70%[11]. Nicméně více majetku se pomocí kuponové metody privatizovalo na Slovensku, velice silné postavení zde získaly investiční fondy, zejména několik největších[12]. Ačkoli po volbách 1992 a zejména rozdělení federace 1. ledna následujícího roku byly na Slovensku realizovány častěji jiné formy převodu majetku a (na rozdíl od ČR) v něm druhé kolo kuponové privatizace vůbec neproběhlo[13], je možno tvrdit, že v zásadě byl tento způsob vzniku a rozvoje třídy vlastníků kapitálu přijat v celé československé federaci.

Je ovšem nutno dodat, že po rozdělení státu došlo na Slovensku k určitému odklonu od „české cesty“. To se týkalo nejen absence druhého kola kuponové privatizace, ale rovněž celkového zpomalení privatizačního projektu, což bylo v souladu se zájem většiny slovenské (ovšem nikoli české) veřejnosti[14]. Stát našich východních sousedů také sehrával větší roli v řízení podniků a celkově se projevovala velká role sociálních prvků v hospodářství[15]. To však již byla politika samostatného slovenského státu a její politické reprezentace.

Rozhodně nelze říci, že by otázka hospodářství nehrála výraznou roli ve vztazích Čechů a Slováků. Roli zde sehrál principiální spor, nakolik se má v ekonomické transformaci preferovat jednotný systém reforem, či zda naopak mají být vzata v úvahu regionální specifika a potřeby. Právě na otázce nevyhovujícího způsobu transformace, nadiktovaného z federálního (tj. pražského) centra, se profilovaly některé slovenské politické subjekty[16]. Rozdílný pohled obou národů na spravedlivost společného hospodaření již byl zmíněn a možnost zvýšení finančních transferů na Slovensko se po klíčových volbách v roce 1992 dostala na pořad jednání mezi nejsilnějšími stranami obou zemí, ODS a HZDS. Ze strany první z nich to ovšem bylo podmíněno posílením federálního centra v otázkách ekonomiky[17].

Právě otázka kompetencí federace oproti „národům“ představovala nejdůležitější spor v daném období, kdy zejména Slovákům představa silné federace splývala s převahou Čechů ve společném státě, a to i přes zákaz majorizace. Zejména na Slovensku sílily nacionalistické tendence[18]. Roli hrály i osobní přání a zájmy účastníků politických bitev na obou stranách[19][20] (což ovšem na straně Slovenska nelze říct o tamní maďarské menšině[21]).

Samotné hospodářství lze tedy označit pouze za střípek z rozsáhlé mozaiky příčin rozpadu ČSFR, a v tomto kontextu je nutno vidět i samotnou privatizaci, která představovala pouze jednu (byť nepochybně významnou) otázku z celé řady ekonomických témat, jež rámovala obtížné období od přechodu k tržnímu hospodářství po rozpad federace a dělení společného majetku. Vzhledem k výše popsanému lze na otázku, jež je zároveň názvem tohoto textu, odpovědět bez větších pochybností záporně.

————————————————————————————————————–

[1]http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6919/f3/po121204c.pdf

[2] https://www.ksoc.upol.cz/uploads/media/Tabery_Paulina__Cervenka_Jan.pdf

[3]https://www.czso.cz/documents/10180/38519150/32029016a03.pdf/3a1c1b23-6a8b-4dff-8484-99eb8d015f90?version=1.1

[4]http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/slovensky-mytus-padl-vaclav-havel-tamni-zbrojovku-nezrusil–994329

[5] PROCHÁZKA, Josef, Ladislav IVÁNEK a Miroslav KRČ. Obranný průmysl České republiky po rozpadu bipolarity. Brno: Vojenská akademie v Brně, 2003. ISBN 80-85960-67-2, s. 11-13.

[6] CIGÁŇOVÁ, Veronika. Analýza privatizace na Slovensku po roce 1993 [online]. Brno, 2007 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/76000/esf_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Libor Žídek, s. 14.

[7] KUNEŠOVÁ, Hana a Eva CIHELKOVÁ. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-455-4, s. 230.

[8] https://www.cdk.cz/privatizace-kapitalismus-v-ceske-republice

[9] KOPEČEK, Lubomír. Éra nevinnosti: česká politika 1989-1997. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-98-5, s. 65-66.

[10] http://www.refworld.org/docid/3ae6ac1544.html

[11] http://www.kuponova-privatizace.cz/3-7-periodizace-kuponove-privatizace/

[12] CIGÁŇOVÁ, Veronika. Analýza privatizace na Slovensku po roce 1993 [online]. Brno, 2007 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/76000/esf_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Libor Žídek, s. 21-22.

[13] MORVAY, Karol. Transformácia ekonomiky: skúsenosti Slovenska. Bratislava: Ústav slovenskej a svetovej ekonomiky Slovenskej akadémie vied, 2005. ISBN 80-7144-143-0, s. 44.

[14] ŽÍDEK, Libor. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. Praha: C.H. Beck, 2006. Beckova edice ekonomie. ISBN 80-7179-922-X, s. 37.

[15] VARTECKÝ, Petr. Komparace ekonomik ČR a SR před vstupem do EU [online]. Brno, 2005 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/50609/esf_m/&gt;. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Pavel Ondrčka, s. 12-13.

[16] MORVAY, Karol. Transformácia ekonomiky: skúsenosti Slovenska. Bratislava: Ústav slovenskej a svetovej ekonomiky Slovenskej akadémie vied, 2005. ISBN 80-7144-143-0, s. 47-49.

[17] KOPEČEK, Lubomír. Éra nevinnosti: česká politika 1989-1997. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-98-5, s. 65-66.

[18] https://is.muni.cz/auth/th/365767/fss_b/Bakalarska_praca_FV.pdf

[19] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1155986-meciar-posedly-moci-zprvu-spolecny-stat-posleze-rozbiti-federace

[20] BUREŠ, Jan. Česká demokracie po roce 1989: institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-4283-0, s. 145.

[21] GABAL, Ivan. Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-23-4, s. 214.

Politický cirkus

Ač uplynulý týden mnohé z nás málem připravil o duševní klid a zdraví, vyšly najevo fakta, jež by některé nejvyšší články naší politické reprezentace raději nechaly schované hluboko pod povrchem. Kostlivci Andreje Babiše začaly opět vylézat z nor a zaplavovat mediální prostor. Tuto středu byla zveřejněna nahrávka rozhovoru mezi ním a bývalým novinářem MF Dnes Markem Přibilem, jež ještě více podlomila Babišovu morální autoritu a věrohodnost. Z této nahrávky se dozvídáme o silném vlivu a tlaku ministra financí na svá média a novináře, o jejichž nemožnosti a neexistenci jsme byli tolikrát ujišťováni. Další důkaz pro Babišův střet zájmů je odkryt a jeho rétorika útočící na všechny kolem stále více nabírá na intenzitě. Tonoucí se stébla chytá a jasné odpovědi pořád v nedohlednu. Jak prezident Zeman, tak členové jednohlasné strany ANO stále věří v Babišovu nevinu a podporují ho všemu navzdory. Ale i přesto led pod Babišem a jeho ministerským křeslem pomalu praská.

Do hry o moc a morální kredit ministra financí konečně aktivně zasáhl Sobotka. Zdá se, že mu jeho riskantní kroky přinesou jedno velmi důležité politické vítězství, jež by mu mohlo pomoci udržet si svoji pozici ve straně a ČSSD trochu vylepšit volební preference. Sobotkova ostrá opozice a rozhodnutí obětování sebe i své vlastní vlády za Babišovy „hříchy“ zkazilo mocenské klice Babiš-Zeman plány i mučednické scénáře. Z následné předpřipravené „ceremonie“ či spíše televarieté Sobotkovy (v tu dobu již stažené) vládní demise na Hradě, jež mělo za účel Sobotku zesměšnit a politicky odrovnat, Zeman vyšel jako cirkusák bez cylindru, vkusu a obecenstva. Jeho dirigování hůlkou, neobyčejná hrubost a neúcta vůči předsedovi vlády se dají zařadit na dno české politické kultury.

Nyní na Zemanův stůl Sobotka poslal demisi Andreje Babiše. Podle ústavních zvyklostí má šest dní na její vyřízení. Zeman se sice nechal slyšet, že celou záležitost bude řešit po svém návratu z Číny, ale to by ho mohlo stát i jeho půdu pod nohama. Říká se „nechval dne před večerem“, ale již nyní je jasné, že si duo Babiš-Zeman možná právě teď pod sebou podřezává větev.

Václav Klaus a jeho politický odkaz

Václav Klaus je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností české politiky po roce 1989. V roli ministra financí, premiéra, předsedy dolní komory Parlamentu a prezidenta republiky se podílel na většině zásadních událostí formujících český stát – rozdělení Československa, vstup do Evropské unie a NATO, vytvoření některých nových institucí či na přijímání a změnách množství zákonů. Je také jedním ze spolutvůrců českého stranického systému a zakladatelem ODS.

Do dění na počátku devadesátých let vstupoval jako federální ministr financí, kterým se stal v prosinci 1989[1]. Klaus patřil mezi stoupence volného trhu, minimální role státu v ekonomice a především rychlého provedení transformace (především privatizace podniků a cenová deregulace), čímž se dostával do sporu s významnou částí politické reprezentace, například s českou vládou či svým bývalým šéfem z Prognostického ústavu Valtrem Komárkem. Klaus a spolupracovníci (např. Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý, Jan Stránský a další) se díky svým ekonomickým názorům vyprofilovali jako reprezentanti pravice v české politice[2].

Sám Klaus dokázal uspět coby volební lídr Občanského fóra v červnu 1990 na severní Moravě, kde navzdory nepříznivému sociálně-ekonomickému prostředí regionu získal velký počet preferenčních hlasů[3], což mu umožnilo vzdorovat nepřátelsky naladěným špičkám OF, obhájit post ministra financí, ze kterého měl původně být přesunut na post šéfa československé Státní banky, a později se také stát prvním (a posledním) předsedou OF[4], z jehož pravicové (většinové) části posléze vytvořil Občanskou demokratickou stranu, vítěze parlamentních voleb 1992.

V té době již ovšem naplno běžela privatizace státních podniků, na jejíž podobě měl Klaus významný podíl. Hodnocení samotné kuponové privatizace je i dlouho po ní rozporné[5][6] a veřejností je postupem času stále více posuzována negativně[7], argumentuje se především nedostatečným právním rámcem a překotnou rychlostí. Sám Klaus ji jako jeden z autorů silně hájí[8].

Samotná privatizace se podařila, její důsledky ovšem nebyly pouze pozitivní. Vedla sice k vytvoření společenské třídy podnikatelů, nicméně znamenala také uzavření mnoha podniků[9]. Privatizaci v očích veřejnosti zpětně poškodily také některé kontroverzní postavy s ní spojené, asi nejznámější je Viktor Kožený a jeho populární Harvardské investiční fondy, které slibovali akcionářům „jistotu desetinásobku“ za jejich kuponové knížky, k čemuž ovšem nedošlo. Za to byl Kožený (a jeho společník Boris Vostrý) v ČR odsouzen k odnětí svobody, avšak v nepřítomnosti, neboť již před časem uprchl do zámoří[10]. Existují spekulace o spojenectví Klause a Koženého v době privatizace a po ní, za ověřené lze považovat vzájemné sympatie[11][12].

Při hodnocení Václava Klause ze začátku devadesátých let se nelze vyhnout rozdělení Československa, jehož byl na české straně coby premiér v roce 1992 hlavním aktérem. Již ve volební kampani téhož roku se netajil představou silné federace, nebo rozdělení na samostatné státy[13]. První varianta se vzhledem ke slovenským požadavkům na volnější vztah Česka a Slovenska ukázala jako nerealizovatelná, proto došlo po dohodě se slovenským premiérem Mečiarem, vyjednávání a následným schválením národními i federálním parlamentem k rozpadu společného státu[14]. Absence referenda v této otázce je Klausovi často vyčítána, on sám jej dodnes považuje za nesmyslné[15].

Tyto dvě události, ekonomická transformace a rozdělení federace, patří k nejvýznamnějším činům Václava Klause v politice. Právě v první polovině devadesátých letech byla jeho popularita na vrcholu[16]. Během let v čele vlády České republiky (1992-97) ji postupně ztrácel, přičemž se on a jeho okolí nevyhnuli různým skandálům (např. ohledně financování strany[17]). Klaus ovšem přežil svůj politický pád z čela vlády, dokázal do značné míry obnovit důvěru veřejnosti ve svou osobu a i díky své politické obratnosti byl nakonec zvolen prezidentem ČR, kterým byl dvě funkční období. Jeho politickou dráhu lze tedy z jeho pohledu hodnotit jako bezpříkladně úspěšnou, její odkaz však není bez kontroverzí a vztah k tomuto dlouholetému vrcholnému politikovi lze považovat za významnou dělící linii v české společnosti.

————————————————————————————————————–

[1] http://icv.vlada.cz/cz/tema/vlada-narodniho-porozumeni-prosinec-1989—cerven-1990-65374/tmplid-560/

[2] KOPEČEK, Lubomír. Éra nevinnosti: česká politika 1989-1997. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-98-5, s 64.

[3] http://volby.cz/pls/sl1990/p539?xvstrana=7&zpet=u532&xkraj=38

[4] http://www.ods.cz/o-nas/historie

[5] http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/pred-dvaceti-lety-byla-spustena-kuponova-privatizace_213361.html

[6] http://ceskapozice.lidovky.cz/kuponova-privatizace-nedopadla-spatne-dyl-/debata-jana-machacka.aspx?c=A161006_091916_machackova-debata_houd

[7] https://www.stem.cz/wp-content/uploads/2015/12/3009_1795.pdf

[8] http://www.klaus.cz/clanky/755

[9] http://www.penize.cz/rm-system/290603-kuponova-privatizace-jak-dopadly-spolecnosti-z-kuponovky-a-jejich-akcionari

[10] http://ekonomika.idnes.cz/tresty-pro-kozeneho-a-vostreho-d3f-/ekonomika.aspx?c=A140304_093758_ekonomika_neh

[11] http://byznys.ihned.cz/c1-63101370-odmitam-ze-by-kozeny-okradl-cesko-rekl-klaus-k-vyroci-25-let-od-revoluce

[12] http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/153409/pirat-kozeny-brani-mi-kandidovat-na-prezidenta.html

[13] http://zpravy.idnes.cz/jak-se-delilo-ceskoslovensko-neslo-to-az-tak-hladce-f82-/zpr_archiv.aspx?c=A080111_193149_kavarna_bos

[14] http://www.e-polis.cz/clanek/deleni-ceskoslovenska-aneb-vztahy-mezi-cechy-a-slovaky-v-letech-1989-az-1992.html

[15] http://zpravy.idnes.cz/vaclav-klaus-v-rozhovoru-k-rozdeleni-ceskoslovenska-p0k-/domaci.aspx?c=A120818_230319_domaci_brd

[16] KOPEČEK, Lubomír. Fenomén Václav Klaus: politická biografie. Brno: Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-75-4, s.50.

[17] http://zpravy.e15.cz/domaci/politika/podvody-v-ods-vedly-v-1997-k-rozpadu-strany-a-nastupu-cssd-935218

Kupónová privatizace

Každý převrat dějin k sobě poutá významné změny a posuny zasahující nejen sféru politickou a společenskou, ale i ekonomickou. Ač přechod z komunismu a socialistických ekonomik k demokracii a ekonomikám tržním zasáhl většinu zemí bývalého východního bloku, kuponová privatizace jako hlavní metoda transformačního ekonomického procesu byla experimentem velmi unikátním. U nás začala 1. listopadu 1991 prodejem kuponových knížek a byla dovršena 3. prosince 1994.[1]

Privatizace v Československu byla změnou systému  – její realizaci nutně předcházela zákonná úprava podnikání. Roku 1990 došlo k formulaci dvou základních právních norem – zákon o akciových společnostech a fondech (IPF) č. 104/1990 Sb. a zákon o soukromém podnikání občanů č. 104/1990 Sb., jež znamenaly vysvobození podnikatelských aktivit z právního vakua.[2] Absence ekonomické debaty, účelové vypracování zákona o IPF a porušení kanonického pravidla říkajícího že majetek správce a spravovaného musí být oddělen, však měly za následek vytvoření korupčního podhoubí a jeho legální posvěcení.

Převod značné části státního majetku do rukou domácích soukromých osob v extrémně krátké době byl u nás rozdělen do dvou fází, na tzv. malou a velkou privatizaci.

Malá privatizace, v průběhu které se formou aukcí dražilo přes čtyřiadvacet tisíc menších provozoven a podniků, proběhla od ledna 1991 do konce roku 1993.[3]

Důležitější byla ovšem velká privatizace, která kromě jiných způsobů proběhla tzv. kuponovou metodou, při níž se mohl každý občan Československa stát pomocí zakoupení kuponové knížky (spolu)vlastníkem některého z velkých státních podniků.

Tento zvolený způsob byl ve světě poměrně neobvyklý a kromě ČSFR (a později ČR) se uplatnil jen v několika dalších zemích (např. v Polsku, Maďarsku či Rusku). Velká privatizace u nás proběhla ve dvou kolech, nejprve v letech 1991-92 a poté v roce 1994.[4] Celkem byl při ní privatizován majetek v hodnotě stovek miliard korun při účasti přibližně tří čtvrtin občanů země.[5] Další metodou zařazenou do privatizace majetku státu byly pak restituce.[6]

Důležitým faktorem při volbě vhodných privatizačních strategií byl nízký objem úspor obyvatelstva.[7] První polistopadový ministr bez portfeje, Tomáš Ježek, který měl ekonomickou transformaci země v gesci, odůvodňoval: „Myšlenka kuponové privatizace vznikla těsně po listopadu. Zjistili jsme, že tu je zásadní, strategický fakt, a to jestli je dostatek kapitálu oproti stoprocentně státnímu majetku. Když lidé nemají peníze (kapitál), musí se najít nějaký způsob, jak majetek rozdat, protože prodávat se nedá. Od toho se pak rozvinula myšlenka kuponové privatizace.“[8]

Za autory myšlenky a realizace kuponové privatizace u nás jsou považováni již výše zmiňovaný Tomáš Ježek, Václav Klaus, první polistopadový ministr financí a jeho náměstek Dušan Tříska. Tato forma privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách, přičemž každá z nich měla několik kol – první pět, druhá šest. Mohl se jí zúčastnit každý plnoletý občan ČSR s trvalým bydlištěm na území státu prostřednictvím koupě kuponové knížky, jež stála 1035 korun a obsahovala deset kuponů po 100 bodech, které pak mohl vyměnit za akcie podniků v kursu daném pro příslušné kolo.

Klaus jako nejvýraznější proklamátor „kuponovky“ v lidech zaktivoval myšlenku, že být občanem znamená podnikat a také zhmotnil určité porevoluční sny o demokratickém kapitalismu, ve kterém všichni mohou být podnikatelé a akcionáři. I díky této jasné a jednoduché prezentaci smyslu kuponové metody a důležitosti vlastní participace na ní se i přes ekonomickou negramotnost veřejnosti setkala s masovou účastí a zdánlivým úspěchem.

Princip byl takový: pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie dané společnosti byly připsány na účet zájemce ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušného podniku postoupil do dalšího kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, všechny akcie dané společnosti postoupily do dalšího kola. Zůstatek akcií, o které nebyl zájem ani v posledním kole, připadl Fondu národního majetku. Nejvíce však na kuponové privatizaci vydělaly investiční privatizační fondy (IPF). Díky masivní reklamní kampani a slibu vysokého výdělku přilákaly pozornost mnoha občanů, jež jim svěřili své kuponové body (v prvním kole přes 71% všech investičních kuponů, ve druhém 64%). Například Kellnerův fond PPF v reklamě podporovala řada herců, Harvardské fondy Viktora Koženého (jež je od roku 2012 v ČR pravomocně odsouzen za jejich tunelování) zase slibovali „jistotu desetinásobku“.

V rámci kuponové privatizace se odstátnil majetek v hodnotě 367,5 miliardy korun, první vlny se zúčastnilo téměř 6 milionů občanů a 264 investičních fondů, do druhé vlny se přihlásilo více než 6 milionů občanů a 353 investičních fondů.[9]

Tato metoda přechodu ze socialistické ekonomiky ke kapitalismu si však kvůli své náchylnosti k tunelování a rozkrádání státního majetku vysloužila značné množství kritiky a označení za „krádež století“. Ač se porevoluční období neslo v étosu svobody, změny a reformace struktur společnosti a myšlení, nezdá se, že by ekonomická transformace ČSFR z totality do demokracie proběhla úspěšně. Právní legalizace korupce, rozkrádání státního majetku či etablování finanční elity zrozené z černého trhu socialismu se staly základem pro nově vznikající stát. Proto stojí za to vrátit se na začátek tohoto transformačního procesu naší země a nezapomínat, že pochopení a připomenutí minulosti je dobrým příkladem pro budoucnost a ta se dá stále utvářet a měnit.

————————————————————————————————

[1] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1240293-kuponova-privatizace-experiment-ktery-mel-udelat-z-kazdeho-cecha-akcionare

[2] TŘÍSKA, Dušan. Východiska, cíle a principy provedení kuponové privatizace. In Kuponová privatizace, Praha: CEP, 2002, str. 23.

[3] FUCHS, Kamil. Místo privatizace v procesu transformace. In ONDRČKA, Pavel. Specifika transformačního procesu ČR. Brno: ESF MU, 2002, str. 43-44.

[4] http://ekonomika.idnes.cz/pred-dvaceti-lety-zacala-kuponova-privatizace-podivejte-se-p4z-/ekonomika.aspx?c=A111031_111505_ekonomika_vem

[5] http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/pred-dvaceti-lety-byla-spustena-kuponova-privatizace_213361.html

[6] MÍCHAL, Vojtěch. Srovnání forem privatizace mezi středoevropskými zeměmi. Brno, 2016. Diplomová práce. Masarykova univerzita, str. 42-46.

[7] UHLÍŘ, Filip. Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi. Praha, 2009. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, str. 25-26.

[8] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1240293-kuponova-privatizace-experiment-ktery-mel-udelat-z-kazdeho-cecha-akcionare

[9] UHLÍŘ, Filip. Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi. Praha, 2009. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, str. 29-31; MÍCHAL, Vojtěch. Srovnání forem privatizace mezi středoevropskými zeměmi. Brno, 2016. Diplomová práce. Masarykova univerzita, str. 47-54.

Vláda jednoho muže

Zdá se, že české ekonomice se bude dařit i letos. Ne díky brutálním metodám daňového kombajnu ovládaného tandemem Janeček-Babiš, ale díky prognóze České bankovní asociace. HDP má růst o 2,6 procenta, nezaměstnanost bude klesat a spotřeba domácností se bude opírat o silný trh práce. Uvidíme, jestli tu předpovězenou ekonomickou prosperitu Čechů značně nezkyselí Babiš s šéfem Generálního finančního ředitelství Janečkem a jejich kontrolními hlášeními a zajišťovacími příkazy.

Babiš se zhlédl v masivních kontrolovacích systémech, jež porušují princip proporcionality a intenzivně se snaží bojovat proti šedé ekonomice a finančním podvodům. Ano, toto káže člověk, který stále věrohodně neobjasnil vlastní daňové nesrovnalosti a podezření z korupce, v zemi, kde je míra šedé ekonomiky mírně lepší než evropský průměr. Babiš tedy za zástěrkou léčení „zkorumpované pakáže“ politické a lobbistické galérky, proplétá do legislativních struktur státu své ambice a touhy po autokratické zemi řízené jako firma. Čeká nás opět doba vlády jedné strany, cenzura slova a tisku či fronty na levné tarify jako nové formy zboží pro vyvolené?

Nakonec to nebude invaze robotů, kteří zasáhnou byznys, trh práce a konkurenční výhody české ekonomiky, ale Andrej Babiš a jeho kombajnovací politika, jež semele vše, co mu přijde pod cestu a není součástí jeho stranického „programu“.

O nás

„Pravda vítězí, ale dá to fušku.“

Jan Masaryk

Tento blog jsme založili na základě našeho přesvědčení, že z minulosti se můžeme stále poučit. Cílem našeho blogu je otevřít témata týkající se porevolučního vývoje ČR a dávat je do staronových souvislostí.

Články a informace, které zde najdete, jsou čistě autorská práce, která vychází z faktů z otevřených zdrojů. Ať už se jedná o novinové články, knihy či jiné veřejně dostupné a známé zdroje. S informacemi zásadně nemanipulujeme a neupravujeme je, protože fakta jsou pro nás klíčová.

Jsme skupina zapálených lidí, kterým záleží na tom, co se v České republice děje a kam se naše země posouvá. Není nám lhostejná situace v naší zemi a znepokojuje nás, že se korupce a nedemokratické jednání české vlády stává čím dál častějším jevem. Proto se snažíme vyvolat otevřenou diskuzi tím, že na korupci často upozorňujeme v našich článcích.

Nejsme sponzorováni jakýmkoli politickým subjektem či politicky angažovanou osobou. Věříme, že zde najdete to, co v běžných periodicích schází.

Autoři blogu Rozhled.org