Malý krok pro Zemana, velký krok pro KSČM

V sobotu Vojtěch Filip obhájil své předsednické křeslo a získal tak mandát pokračovat ve vyjednávání o nové vládě. Na stranický sjezd KSČM do Nymburka dokonce zavítal i prezident Miloš Zeman. Stal se tak první hlavou státu, která se po sametové revoluci zúčastnila oficiální akce komunistické strany.

Ačkoli byl projev prezidenta ke komunistům velmi kritický a připomínal justiční vraždy z padesátých let minulého století, delegáti sjezdu ho ocenili potleskem ve stoje. Předseda klubu poslanců KSČM Pavel Kováčik považuje za důležité, že Zeman na sjezd vůbec přijel, a tím pomohl k legitimizaci komunistů v očích občanů.

„Pro mne je přednostní, že pan prezident přijel a na sjezdu KSČM projev řekl. Byl to malý krok pro pana prezidenta a velký skok pro KSČM,“ komentoval Zemanovu ostrou kritiku vůči komunistické straně Pavel Kováčik. I přestože předseda poslaneckého klubu KSČM s prezidentovou kritikou částečně souhlasí, stále nemůže s jistotou říci, zda zinscenované procesy z padesátých let včetně toho s Miladou Horákovou byly justičními vraždami. „Nejsem právník, neumím to posoudit,“ vysvětlil v rozhovoru pro server Aktuálně.cz. Dále uvedl, že i když mezi komunisti existuje názorový proud, který zpochybňuje monstrózní procesy s politickými vězni a jejich vraždy, nevnímá to jako zásadní. „Hlavní pro mne je program a že jsme schopní se dohodnout na jeho realizaci,“ řekl Kováčik. Hodnocení historických událostí včetně kauz z padesátých let se podle něj mohou s postupem času zpřesňovat. Projev prezidenta označil ve srovnání s jeho řečí na sjezdu Sociální demokracie za velmi mírný a laskavý.

4869906-img-vojtech-filip-kscm-pavel-kovacik-snemovna-v0
Pavel Kováčik a Vojtěch Filip. Zdroj: Aktuálně.cz

Filipovi ke znovuzvolení blahopřál jak premiér v demise Andrej Babiš, tak předseda ČSSD Jan Hamáček. Jednání o nové menšinové vládě ANO a ČSSD s podporou komunistů by měla pokračovat v příštím týdnu. Pokud Babišovo hnutí přistoupí na požadavky Sociálních demokratů a vláda dostane důvěru, bude se jednat o největší politický úspěch KSČM od roku 1989. Velký krok pro komunistickou ideologii, malý krok pro demokracii. Uvidíme potom, jak moc a jakým směrem se zpřesní vnímání politických procesů. Těm přibližně 250 lidem, které komunistický režim z politických důvodů popravil, to již život nevrátí. Nezbývá nám opět niž jiného než se jen zeptat… Quo vadis, česká republiko?

7f890d63v
Během sjezdu KSČM proběhla demonstrace jejích odpůrců. zdroj: Aktuálně.cz

Bez lustrace do státní sféry nelez

V září 2014 schválila vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL zákon o státní službě, jehož součástí byla i novela lustračního zákona. Norma o lustracích vyvolala značné diskuze napříč poslaneckou sněmovnou i českou společností. V té době totiž Andrej Babiš vedl ministerstvo financí a lustrační osvědčení nepředložil (neboť soud dokázal, že figuruje ve spisech slovenské StB jako agent), jak bylo u ministrů do té doby zvykem. Opozice v čele s ODS a TOP 09 prosazovala přísnější regule a požadovala, aby se lustrační zákon vztahoval i na ministry a jejich náměstky. Nakonec však byla odhlasována dosavadní verze lustračního zákona, která se týkala pouze vedoucích úředníků.

Tzv. velký lustrační zákon (zákon č. 451/1991 Sb.),[1] předchůdce současné podoby normy o lustracích, byl přijatý federálním shromážděním v říjnu 1991. Nevztahuje se jenom na spolupracovníky Státní bezpečnosti, ale i funkcionáře KSČ, příslušníky Lidových milic, členy prověrkových a normalizačních komisí či studenty na vysokých školách pro příslušníky StB. Je poměrně paradoxní, že norma nepamatuje na příslušníky předlistopadové vojenské rozvědky. Největší aféra týkající se lustračního zákona proběhla na jaře 2001, kdy tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross prohlásil, že některým ze 150 tisíc prověřovaných osob bylo na počátku devadesátých let neoprávněně vydáno lustrační osvědčení. Nakonec došlo ke zjištění pouze 117 chybných případů, které zahrnovaly právě bývalé příslušníky vojenské kontrarozvědky. Ministerstvo vnitra totiž nemělo k dispozici evidence ministerstva obrany, pod které byla již v roce 1990 vojenská kontrarozvědka převedena.

Situaci kolem lustrací ještě více zkomplikovalo, když byl v dubnu 1992 vedle výše zmíněné normy přijat tzv. malý lustrační zákon (zákon č. 279/1992 Sb.),[2] který stanovuje předpoklady pro výkon některých funkcí na ministerstvu, v Policii ČR a ve Vězeňské službě ČR. Je pozoruhodné, že právě v tomto prostředí, kde se po sametové revoluci pohybovalo nejvíce členů StB, byla schválena mírnější verze. Vybrané funkce zde může zastávat i příslušník StB, který nepracoval „na úseku s kontrarozvědným zaměřením“ či nebyl ve funkci náčelníka a vyšší.

Lustracni_osvedceni_(1992)
Vzor lustračního osvědčení. Zdroj: Scanzen.cz

Opakovaně se o zrušení lustračního zákona pokoušeli někteří zákonodárci. Roku 2001 se o napadení lustrační normy u Ústavního soudu pokoušelo 44 poslanců ČSSD. Rozhodnutí Pléna Ústavního soudu tento návrh zamítlo a vyzvalo parlament, aby rychle schválil zákon o státní službě, který by lustrační legislativu novelizoval. Služební zákon byl sice rok poté přijat (č. 218/2002 Sb.),[3] ale jeho účinnost vstoupila v platnost až 1. ledna 2015.

Ač byl nakonec lustrační zákon novelizován, nepodařilo se prosadit jeho přísnější verzi, která by se týkala všech členů sněmovny, včetně ministrů a jejich náměstků. Problematičnost této normy potvrzuje i postoj, který vůči ní zastával nejen současný prezident Miloš Zeman, ale i bývalý prezident Václav Havel. Havel s lustračním zákonem nesouhlasil, protože se týkal jeho nejbližších spolupracovníků, které znal, věřil jim a pouhý fakt evidence nepovažoval za průkazný. Také (trochu naivně) věřil, že komunisty se musí porazit ve volbách a že ze společnosti zmizí přirozeným způsobem. Miloš Zeman zase kritizoval zákon za uplatňování principu kolektivní viny a rozhodování o tom, kdo se má podílet na řízení státu a jeho správy, vkládal do rukou voličů.

Je pravděpodobné, že se diskuze o lustračním zákonu rozvířila hlavně kvůli estébácké minulosti Andreje Babiše a jeho účasti ve vládě. Nicméně je oprávněná. Opravdu chceme, aby byl českým premiérem člověk, který spolupracoval za komunismu s StB a mám na krku trestní oznámení pro podezření z podvodu? Čím dál více se ukazuje, že česká společnost ještě není zralá na rozhodování o zásadních věcech zahrnujících efektivní fungování státu. Voliči byli médii informováni o všech pochybnostech kolem Andreje Babiše (včetně jeho spolupráce s StB) a přesto se stal vítězem posledních parlamentních voleb. Mnohým tedy zásadní škraloupy minulosti i současnosti současného premiéra v demisi nevadí či vidí nad Babišovou hlavou svatozář a uvěřili, že se jedná o lži a kampaň vedenou proti jeho osobě. Právě proto by se měly lépe formulovat a zpřísňovat zákony, jež demokracii pojistí před zloději, lháři a estébáky, kteří prahnou po moci a jejichž nekalé úmysly běžný občan neprokoukne či nepovažuje za důležité.

[1] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-451

[2] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-279

[3] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-218

Andrej Babiš – agent bez příčiny?

Toto úterý (13. 2. 2018) bratislavský krajský soud v obnoveném procesu zamítl žalobu českého premiéra v demisi Andreje Babiše, že je neoprávněně veden jako agent StB. Rozhodnutí soudu je konečné a nedá se proti němu odvolat. Ač vynesení rozsudku rozpoutalo ve veřejném prostoru ostré reakce, soudci krajského soudu byli vázáni předchozím rozhodnutím ústavního soudu. Ten totiž rozhodl, že Babišovi právníci žalují špatný subjekt – Ústav paměti národa (ÚPN; obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů). Rozsudek tedy není překvapivý, Babiš je stále veden jako agent StB a jeho žaloba spíše než ke zvrácení dřívějšího verdiktu sloužila jako kamufláž k získání více času k naplnění jeho mocenských ambic v Česku.

Andrej Babiš, navzdory konečným závěrům bratislavského soudu, však nadále argumentuje svou nevinou a hodlá se soudit až do smrti. Tentokrát bude žalovat ministerstvo vnitra či Federální informační službu (předchůdce dnešní BIS) nebo se obrátí na Evropský soud pro lidská práva. Jeho prodlužovací strategie je jasná, bude se soudit do té doby, dokud bude kam. Takto se stále bude moci před veřejností tvářit jako oběť špatně fungujícího a zkorumpovaného systému, který se proti němu spikl a vede kampaň k očernění jeho osoby. Ve skutečnosti se však bude jednat o dokonale promyšlenou strategii sloužící k zakrytí jeho škraloupů, získání přízně nadpoloviční většiny občanů a umlčení médií, jeho politické opozice a nepřátel.

639334-gallery1-xt81d.jpg
Informátor Andrej Babiš u soudu v roce 2014. zdroj: Novinky.cz

Na stranu Babiše se opět postavil současný prezident a v pořadu Týden s prezidentem vysílaném na TV Barrandov uvedl, že voliči předsedu ANO určili jako vítěze voleb a jejich vůli je nutné respektovat. Prosazování principu „vůle lidu, vůle Boží“ však funguje pouze v ideální společnosti, ne v naší současné české dystopii. Na ní navazuje rétorika moderátora Jaromíra Soukupa, který se posléze Zemana tázal, zda seznamy StB nejsou pro mladé lidi už příliš retro a můžeme na ně či nějaká osmdesátá léta tedy zapomenout. Prezidentova odpověď, že ten kdo organizoval zlo, nebyli agenti, ale důstojníci, už jen dokládá vysoký stupeň jeho servilnosti vůči současnému premiérovi v demisi.

Vždyť sám Miloš Zeman, už jako poslanec Občanského fóra, kritizoval přijetí lustračního zákona parlamentem. Velmi trefně poznamenal, že jestli bude zvolen do veřejné funkce spolupracovník StB, bude to vypovídat spíše o stavu voličstva, než o kandidátech samotných. Podobně i jmenování agenta StB do vládní správy bude vizitkou hlavně toho, kdo kandidáta jmenuje. Miloš Zeman se tedy svými vlastními slovy usvědčil z morálního dna a bezpáteřnosti, stejně jako diagnostikoval u voličů, kteří ho na jeho post zvolili, absenci historické paměti a mravních zásad.

17. listopad 28 let poté. Kam kráčíš, Česká republiko?

V pátek jsme si v České republice připomněli dvě klíčové události naší historie. Uběhlo již 78 let od nacistických perzekucí vůči studentům a 28 let od Sametové revoluce, která vedla k pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Je každoroční  tradicí, že v Den boje za svobodu a demokracii probíhají po celé zemi pietní akce a oslavy a že si, alespoň symbolickým zapálením svíčky, připomínáme, že hodnoty v názvu tohoto státního svátku nebyly vždy samozřejmostí. Zcela logicky se ale 17. listopad stal i dnem, kdy můžeme současnou úroveň svobody a demokracie zhodnotit a udělat si poměrně jasný obrázek o české společnosti.

Přesně o to se 18. listopadu pokusil německý novinář Keno Verseck ve článku nazvaném Prager Winter (Pražská zima). Čtenáři serveru Spiegel Online si tak mohli přečíst o několika případech rasismu, ke kterým v několika posledních pár týdnech v České republice došlo a o tom, že v nedávných parlamentních volbách uspěly i politické strany, které právě rasismus podporují a jejichž hodnoty jsou od toho, co symbolizuje
17. listopad, na hony vzdálené.

Ano, výsledek voleb je nepochybně alarmující. Skutečným nebezpečím je ale rovněž možnost, že to budou právě nově zvolení poslanci stran Svoboda a přímá demokracie
a Komunistické strany Čech a Moravy, kdo podpoří vznik vlády Andreje Babiše. ANO, právě jeho hnutí získalo ve volbách téměř 30 % hlasů voličů a ANO, právě jeho působení v komunistické policii StB je stále velkým otazníkem (stejně tak jeho lustrační osvědčení). Možná právě proto se Andrej Babiš rozhodl položit věnce k památníku na Národní třídě již v 7:30 ráno a doufal, že se tak vyhne konfrontaci s těmi, kdo na jeho nejasnou minulost nezapomněli. To se mu ale nepodařilo a musel si tak vyslechnout nejednu jedovatou poznámku.

Na Národní třídě byli během oslav 17. listopadu k vidění i "příslušníci StB." | Zdroj: iDnes.cz
Na Národní třídě byli během oslav 17. listopadu k vidění i “příslušníci StB.” | Zdroj: iDnes.cz

Při současném nastavení politických sil by se dalo očekávat, že se za listopadové hodnoty postaví alespoň prezident, tedy symbol a reprezentant státu. Zatímco na Koncertu pro budoucnost na Václavském náměstí se prezidentští kandidáti čertili, že někteří z nich nemohou k občanům při příležitosti významného výročí promluvit z pódia, současná hlava České republiky Miloš Zeman se rozhodla oslav nezúčastnit. Podle hradního mluvčího ale pan prezident věnoval “tichou vzpomínku jako aktivní účastník událostí 17. listopadu 1989” alespoň z domu. Bylo tomu již potřetí, co Zeman během pěti let svého prezidentování listopadové oslavy vynechal a o jeho skutečných motivech nezúčastnit se tak můžeme jen polemizovat.

Ano, svoboda a demokracie nebyly pro Českou republiku, potažmo pro Československo, vždy samozřejmostí. Můžeme ale s jistotou říct, že v blízké budoucnosti budou? Respekt ústavních činitelů vůči těmto hodnotám je k jejich udržení klíčovou podmínkou.

 

Svoboda a demokracie není pro každého

Existuje něco jako spravedlnost pro všechny? Podle poslankyně KSČM Marty Semelové univerzální lék či doktrínu nepopírající svobodu, demokracii a lidská práva skutečně lze vyrobit a aplikovat. Komunistická strana je z jejího hlediska ta jediná znající ty správné ingredience jak. Paní poslankyně strany, která se otevřeně hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a ráda zapomíná na zločinecké dědictví svých myšlenkových kořenů, se nechce ohlížet zpátky do minulosti, ale hledět dopředu. Její vize nastolování svobodného a demokratického komunistického režimu však dosti přesahuje lidské chápání nejen pokrokové budoucnosti, ale i přítomnosti.

Paní Semelová v rozhovoru pro DVTV hovoří o spravedlivé odměně za práci, naslouchání občanům, lepších časech pro všechny a jakoby mávnutím kouzelného proutku se nás snaží omámit líbivou pohádkovou idylou spravedlivého vládce a dokonale fungujícího království. Se slzou v oku se vybaví a k doladění atmosféry by mohla znít Werichova píseň slibující „továrny na kůže, peníze na boty a do vlasů růže a nový kalhoty a olej na stroje a stroje na práci a práci bez boje, po práci legraci…“ Poté bychom se všichni mohli svorně chytnout za ruce a pět o tom, jak „budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten svět pracovat, když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“ No, konec snových vizí, pohádkových písní a idylických scénářů, tento duch minulé doby blízký rétorice paní poslankyně zní opravdu jak z jiného světa a příliš se podobá bájným vyprávěním o jitrnicích rostoucích na stromech či pečených holubech, co létají přímo do huby.

Výhodou dnešní doby, jež nahrává totalitním stranám a myšlenkám, je právě ona demokracie a svoboda, kterou komunismus popíral a kterou paní Semelová v kapitalistické době „plné válek, zabíjení a ziskuchtivosti“ postrádá. Právě zmíněná demokracie a svoboda, která podle jejích slov dnes „není pro každého“, jí umožňuje beztrestně hlásat bludy. Zpochybňování vynucenosti výpovědi Milady Horákové (neboť se ke všemu přiznala), označování okupace ČSSR roku 1968 za internacionální pomoc či dehonestace politických vězňů, jež byli podle ní odsuzováni za běžnou kriminální činnost, patří na pohřebiště dějin. Navíc z úst ústavní činitelky a bývalé učitelky vlastivědy na základní škole tyto prohlášení zní dost děsivě.

Díky svobodnému étosu porevoluční doby, jež se uchoval do současnosti, nedemokratická KSČM stále existuje a může kandidovat ve volbách. Bohužel si podle předvolebních průzkumů stále drží svých 15% voličů a evidentně ani zcestné výroky jejích politických špiček či připomínání zla totalitního režimu voliče KSČM nepřesvědčí o změně volby. Jediná naděje v lepší demokratický svět, co nám tedy zbývá, je víra, že aspoň mladá generace se z historie poučí a naučí se ji správně číst. Doufejme, že díky tomuto prozření totalitní strany a myšlenky již brzy opustí českou krajinu a zapadnou do zapomnění.